Celkově letos na nejslavnější britský festival míří přes 210 tisíc lidí. Areál na Worthy Farm, kde se většinu roku pasou krávy, je plný překvapení, stačí se jen nechat unášet davem z jednoho konce na druhý. Novinkou je třeba Carhenge, působivá instalace, v níž namísto menhirů ční v magických kruzích světlomety vzhůru vraky aut. Mezi nimi tančí skupinky lidí na těžký funk a z kraje na dění dohlíží kostry vyřazených vozů proměněné v obří hmyz. Členové skupiny Fulu Miziky tu budou každý den na přilehlém pódiu naplňovat to, co v lingalštině znamená jejich název, tedy hrát „hudbu z odpadků“.
Carhenge, foto: Honza Vedral
Hodinku pěšky od ikonické Pyramidy je zakletá zóna Shangri-la, letos proměněná v jeden obří výprodej. Dominuje jí obří čerpací stanice „hell“, která přišla o s v názvu a skrývá chytrou a vtipnou aktivistickou instalaci. Opravdové peklo se ale strhlo, když přilehlou na scénu, která nese název Truth – pravda kousek před půlnocí vtrhli Skindread. Dav ve stísněném prostoru, který se tlačí do všech světových stran tělo na tělo obyčejně způsobuje úzkosti už při mnohem menší intenzitě. Ale na Glastonbury je všechno jiné – i během snahy projít pryč zde stíhá festivalový lid skandovat a nechávat se unášet hrubou energií kapely, která se rozhodla spojit tvrdé kytarové riffy s energií reggae. Bylo to daleko za hranicí snesitelnosti, ale bylo na tom něco zvráceně jedinečného.
Hell, foto: Honza Vedral
Na následující Ho99o9 už se pod pódiem dalo odpažit. Když tahle americká skupina, která rapuje do punkových základů spustila, byl to v postapokalyptických kulisách vyhledávané „afterzóny“ Glastonbury vskutku dokonalý hororový zážitek. Svou hudbu Ho99o9 v nestřežených okamžicích prokládali úryvky disko hitů a kdo ví čeho. Chvíle klidu střídaly bouře a tornáda hudby a svou přesvědčivostí a intenzitou Ho99o9 ze všeho nejvíc upomínali na Prodigy. Bylo zajímavé to jen sledovat a zjistit, že i když vpředu na pódiu běsní dva excentričtí, „hrůzyplní“ odreadovaní rappeři, ve skutečnosti je kupředu táhne jediný klasický hudebník na pódiu – bubeník Ian Longwell, který je známý třeba i produkcí pro zpěvačku Santigold. A když do toho praští, dav chytá psotník.
Ho99o9, foto: Nina B
Na Glastonbury je zajímavé, že i tak autentické peklo se tu dá – zejména ve čtvrti jménem Unfair Ground – prožít pozitivně. Když potom v pátek dopoledne začínal program na hlavních pódiích, byla už nálada docela jiná. Na Other stage – druhé hlavní scéně - ho trochu netradičně otevřel písničkář Ben Howard. Zatímco v minulých ročnících tu ve stejném čase publikum rozjeli svými hity Libertines, Kaiser Chiefs, nebo Manic Street Preachers, Howard si publikum pomalu namotával svými náladovými indie písničkami, v nichž se prolínají kytary se synťáky i violoncellem.
Ben Howard, foto: Nina B
Z jeho koncertu se mohlo zdát, že Glastonbury 2023 začíná opatrně. Ale tenhle festival se těžko hodnotí jako celek.Pyramida stage mezitím zahájila ohromujicím zvukem marockých píšťal a bubnů, tak jak se hrálo v patnáctém století. Příval energie a dunění severoafrických rytmů Master Musician of Joujouka bylo poledním osvěžením zatím klidného festivalového dne.
Nahoře ve stanu Woodsies, který dříve nesl jméno Johna Peela, ve stejném čase nastoupila parta pěti ukrajinských hudebnic, které si říkají Sixters. Na první pohled působily jako studentská kapela ze střední. Ale jako jinde na Glastonbury tu byla důležitá symbolika. Odvaha těch dívek vystoupit na Glastonbury 2023 je nezměrná, už jenom počtem kilometrů, které musely urazit z válkou zmítané Ukrajiny. Asi tu uslyšíme spoustu lepších kapel, ale sny lidí milujících hudbu se na Glastobury plní každý den.
Kéž by každé „peklo“ na tomhle světě bylo takové, do jakého jsme ve čtvrtek zabloudili cestou na utajená pódia v odlehlých částech farmy.
Foto: Honza Vedral