V roce 2022 jsme zařadili alternativně popovou skupinu prazdniny mezi 50 naději tuzemské hudby, což mě přimělo, abych si v dubnu téhož roku zašel na křest jejich debutového EP notes communication. Od té doby sympatickou kapelu sleduju. Informoval jsem o ní čtenáře v rubrice Lokál a zahrála i na jednom z letních Headliner Pontonů. Po několika singlech a dvou EP teprve v letošním roce prazdniny vydávají debutové album the waters i keep drowning in.
Kapela za dobu své existence nahradila drum mašiny živým bubeníkem, a proměnila zvuk. Počáteční pokojíčková atmosféra písní odrážela dobu, ve které vznikaly, což byla doba lockdownů. Posunula se k žánrové svobodě a zvukovým experimentům. V současnosti prazdniny produkují zvukově i žánrově rozmanitý altpop oplývající nosnými melodiemi a zajímavých chytlavým zpěvem, který se nese na vlně současných trendů. Přes vlivy synth-popu, hyper popu, trapu ale i kytarového emíčka, je vše zabaleno do jednoho kompaktního balíčku a respektu vůči písničce jako takové.
Album the waters i keep drowning in je možné považovat svým způsobem za koncepční, jelikož skrze příběhy v jednotlivých písních otevřeně mluví o mentálním zdraví nebo naplnění očekávání okolí. Dohromady vytváří obraz o hledání sebe sama v dospělém životě plném změn, na které člověka nikdo nepřipraví. Jelikož mě album velmi zaujalo, sešel jsem se s basákem a současně producentem Michaelem Schnaubertem a zpěvákem Matějem Starečekem, abychom si o něm trochu popovídali.
Jaká byla cesta k debutovému albu s přihlédnutím k tomu, že jsme si na něj museli počkat relativně dlouho?
Schnaubert: My jsme první singl vydali někdy v roce 2021, máme za sebou dvě EPčka, ale všechno to byly vlastně random songy, jednorázovky. Přijde mi, že jsme tehdy ještě neměli co říct na nějakém komplexnějším celku. Teprve před rokem a půl, kdy jsme začali pracovat na albu, jsme konečně cítili, že přišel čas, kdy máme co říct na delší stopáži. Něco, co by dávalo smysl. Songy na albu nejsou oddělené příběhy. Dohromady to je jedna velká story.
Stareček: Také se do toho propsalo, že jsme za poslední rok a půl všichni prošli nějakou proměnou v osobních životech, tak i mezi sebou. Celý poslední rok a půl byl pro nás pro všechny dost těžký. Řešili jsme fakt sračky jako svoje mentální zdraví, vzájemnou komunikaci, vztahy v rámci kapely a podobně. Bylo to fakt hektické a dost vyhrocené období.
Schnaubert: Změna, nebo přijímání té změny, a hledání sebe sama, je téma, které vydalo na celou desku. Bylo to něco, co z našeho pohledu dávalo smysl jako jedno dílo, jeden kompaktní release. Takže album vlastně mapuje cestu, kterou jsme za tu dobu ušli – jak jsme byli schopní se posunout jako lidi, muzikanti i jako kámoši.
Jak album vznikalo po hudební stránce?
Schnaubert: Souvisí to s tím, co jsme odpovídali na předchozí otázku. Jak jsme se měnili my a naše vztahy, měnil se i přístup k tvorbě. Předtím jsem třeba Matějovi hodně říkal, co má zpívat a tak …
Stareček: Vlastně jsem na předchozí písničky nebyl úplně napojený. Jasně věděl jsem o čem jsou, nějak jsem se v tom našel, ale nešlo to ze mě. Třeba z hlediska tóniny nebyly úplně podle toho, co by mi nejlépe sedělo. Tím, že jsme začali víc komunikovat a často ty věci vytvářeli společně, je to pro mě teď daleko přirozenější. Vidím to na sobě třeba v tom, že písničky z alba poslouchám. Ty předchozí jsem neposlouchal. A teď si pustím klidně celou desku a vlastně úplně zapomínám, že to zpívám já, nebo že to jsme my. Asi mě to, co jsme udělali, prostě víc přirostlo k srdci. Líbí se mi nápad, že album začíná songem Blackout. My si vlastně všichni prošli nějakým životním blackoutem. Museli jsme restartovat sami sebe i to, jak jsme spolu fungovali. Dívat se na to jinak. Takže začínáme blackoutem a končíme písničkou Colorblind, při které si vždy vzpomenu na svoji babičku, která, když jsem byl psychicky v hajzlu, nebo už jsem to prostě nedával, říkala, že po bouřce vždy vyjde slunce a bude dobře. A to tam vlastně zpívám „the sun will always shine above the clouds“. V tom je symbolika alba. Na začátku blackout a na konci nějaká ta naděje a sluníčko.
Propsala se výpověď, kterou jste chtěli albem sdělit, i do zvuku alba?
Schnaubert: Jelikož jsme věděli, co chceme říct a chtěli jsme, aby z toho šly fakt syrový emoce, řekli jsme si, že všechno, co na té desce bude, bude zvenku. Rozhodli jsme se všechny zvuky a nástroje udělat nejdřív mimo počítač a v něm to pouze zkompletovat. Navíc jsme všechny songy dotvářeli společně. Takže lepší komunikace, kterou na albu objevujeme, se propsala i do tvůrčího procesu. Tomu jsme podřídili i nahrávání. Když jsme třeba nahrávali kytary, tak jsme prostě klasicky namajkovali aparáty a podobně. Prostě tam nejsou žádné softwarové vychytávky, které má dnes člověk k dispozici na dotek prstu. Chtěli jsme, abychom to prostě byli my. Aby to bylo autentické a co nevíc real.
Za sebe musím konstatovat, že album opravdu autentické je, a i přes tradiční přístup k nahrávání zní velmi moderně. Rozhodně jej doporučuji k poslechu. Album je také důkazem, že přestože si kapela prazdniny za dobu své existence našla svoje místo na tuzemské hudební scéně, tak neustrnula. Stále se snaží posouvat. Myslím si, že se to hodně daří.
