„Tady za rohem je obchod… a já bych chtěl, abyste tam šli a rozmlátili ho,“ promlouvá Jack Terricloth k publiku na záznamu koncertu Hallowmas: Live at Northsix z roku 2003. Proč? Jen tak. Z radosti. A také proto, že další skladba se jmenuje Let’s Steal Everything. V následujícím monologu Terricloth líčí, jak mu někteří jeho vrstevníci radí, že by měl své dlouhé a často politicky laděné komentáře mezi písněmi klidnit. Prý mu už není dvacet a po nedávných událostech 11. září by se mohl dostat do problémů.
„Potíže, milí přátele, ty mám v popisu práce,“ ušklíbne se Terricloth a svou úvahu zakončí křikem: „Další písnička se jmenuje Zastřelil jsem prezidenta Ronalda Reagana a udělal bych to znovu, znovu, znovu a znovu“. Žádnou takovou píseň sice World/Inferno Friendship Society v repertoáru nemají, ale to v tu chvíli nehraje žádnou roli.
Brooklynský kabaret jezdil téměř třicet let po světě, nasíral lidi, dělal si nepřátele a náramně se u toho bavil. „Pouze anarchisté jsou krásní,“ opakoval Terricloth v jednom z největších hitů Only Anarchists Are Pretty a nebyla to póza. Každý, kdo měl s tímhle souborem tu čest, se stal svědkem monumentálních scén chaosu a radosti. Kapela sice spolu s tragickou zprávou oznámila, že „pracují na plánech, jak oslavit jeho mimořádný život,“ po dnešku je ale jasné, že tyto výjevy se už nebudou opakovat.
Nenapodobitelný zpěvák, skladatel, textař a performer Jack Terricloth byl jedinou konstantou v kapele, jíž prošlo na 40 muzikantů, například z The Dresden Dolls, Against Me!, The Slackers, Dexys Midnight Runners, Reagan Youth a mnoha dalších více či méně obskurních souborů.
Kdekoliv se World/Inferno Friendship Society objevili, působili jako gang vyděděnců. Lehce dezorientovaní, ale šťastní. Na sobě měli padnoucí obleky, našité na míru, ale lehce unavené nespočtem koncertů. Přes všechen chaos, který kapelu obestíral, se vždy tvářili, že přesně vědí, co dělají. Okolní svět o ně nestál, tak si vytvořili vlastní. I proto bylo vždy tak uklidňující je pozorovat.
World/Inferno Friendship Society nikdy nebyli ani tak kapela jako spíš komunita. Rodina prorostlá napříč podzemní scénou, což jim propůjčovalo auru spiklenectví. Kdykoliv měli přijet, člověk si nebyl jistý, jakého muzikanta nabrali cestou do karavanu. Na pódiu přitom hráli ve zběsilých tempech, jejich hudba byla sofistikovaná, komplikovaná a stejně tak živočišně primitivní.
Lidé se bodali noži, stříleli po sobě
Jack Terricloth se narodil a vyrůstal jako Peter Ventantonio v New Jersey, korektně v maloměstě Bridgewater Township, kde založil punkovou kapelu Sticks and Stones. „Mé roky na střední byly děsivé a velmi násilné. Lidé se bodali noži, stříleli po sobě,“ popisoval zpěvák své formativní roky v rozhovoru pro alternativní server Punknews z únoru 2020.
„Naše parta punkerů se nikdy nesešla ve škole pohromadě. Vždycky někdo chyběl, protože po rvačce skončil v cele nebo v nemocnici,“ dodal. Na pódiu působil jako svatební podvodník ze šestákové opery, násilí a smrt ale dál používal jako kulisu pro své fantasie.
Do míst svého dětství se v písních World/Inferno Friendship Society často vracel, například na debutovém albu The True Story of the Bridgewater Astral League z roku 1997 nebo ve skladbě The Mighty Raritan. „Opil jsem se na březích mocného Raritanu / Ukradl jsem veslici a skončil jsem v Trentonu, kde mě vychovaly a zkazily svobodomyslné ženy,“ zpíval v písni pojmenované podle řeky táhnoucí se středem New Jersey.
World/Inferno Friendship Society založil na začátku 90. let poté, co se přestěhoval do newyorského Brooklynu, a už tehdy jeho kapela působila jako z jiného časoprostoru. Punkový étos dokázali skloubit s okatou romancí a estetikou kabaretu, aniž by to znělo nepatřičně. Ze své nekompromisnosti po třiceti letech neustoupili ani o píď a svět neustále korzovali jako hydra, která občas o nějakou hlavu přišla, jindy ale vyrostla další.
Prostě nejlepší večírek
Terricloth svou životní filosofii vetkl do názvu alb jako Just the Best Party (2002), Addicted to Bad Ideas (2007) nebo The Anarchy & The Ecstasy (2011). Jakkoliv jsou ty nahrávky skvělé, lze z nich odtušit jen zlomek šarmu, který z něj sálal naživo.
Koncerty World/Inferno Friendship Society byly definicí zběsilosti. Stejně tak ale dokázaly být něžné a prosycené naivní radostí. Svět se měnil závratnou rychlostí, World/Inferno Friendship Society se pokaždé vraceli v jiné sestavě, přitom pořád stejní. Svůj vesmír si vozili s sebou. Jako by duch kapely nikdy nemohl zestárnout a sním ani aktuální členové. A tím duchem kapely byl samozřejmě Terricloth.
V Česku hráli několikrát. V letech 2008 a 2011 na strahovské Sedmičce, které při Brother Of The Mayor Of Bridgewater pokaždé uletěl strop. Terricloth vysvětloval, že když hraje na kytaru, nemůže upíjet víno. Takže to raději moc nedělá. Po koncertě korzoval klubem jako kometa na sedativech, ze tmy svítilo jeho bílé líčení a úsměv upíra překrývala rtěnka z červeného vína. S lidmi se bavil jako by je znal celý život, a nejspíš se náramně bavil tím, jak je to překvapuje a dojímá. Dvakrát hráli také na Mighty Sounds, kde se kolem své dodávky utábořili s elegancí zkušených kočovníků.
Terricloth ale nebyl zdaleka jen nonšalantní opilec. Připomínal prokleté básníky, kteří toho o světě věděli víc, než se dá přežít. Obsah divokých písní byl často intelektuální, což se v punku nikdy moc nenosilo, v případě World/Inferno Friendship Society to ale fungovalo.
Nejzřetelnější to bylo na zmíněném albu Addicted to Bad Ideas, v jehož úvodu zazní důležité melodie následujících písní v krásných a okázalých orchestrálních aranžích. Páté řadové album je od začátku do konce poctou americko-maďarskému herci Peteru Lorreovi, jehož Terricloth chápal jako „zvláštně charismatickou a extrémně děsivou osobnost, vyděděnce a outsidera“.
Lore ztvárnil masového vraha děvčátek ve filmu M z období Výmarské republiky. Předválečné Německo bylo jednou z mnoha Terriclothových fascinací a při německých turné se rád procházel městem ve vojenských uniformách. Protože problémy byly jeho povoláním.
Z písní Jacka Terriclotha lze vyčíst, že se snažil celý život své démony ukonejšit, pozvat je k jednomu stolu a připít si na smír. Při koncertech s nimi dokonce tančil a oslavoval, protože hudba World/Inferno Friendship Society byla především nepodmíněná a neřízená radost ze života.
Možná tohle byl smysl kapely, která existenci smyslu často a ráda popírala. „Protože můžu / Protože mě nikdo nemůže zastavit / Protože tím zakrývám věci, o které jsem přišel / Protože jsem závislej na blbejch nápadech a všem nádherném v tomhle světě,“ zpíval Terricloth v Addicted to Bad Ideas. Ve světě, kde musí všechno mít svůj důvod a opodstatnění, bude jeho hlas chybět.