Kraftwerk si udržovali od médií odstup, vyhýbaly se jim skandály, v těch pár vzácných rozhovorech, co dali, rozhodně nevypráví veselé historky z natáčení. Jejich autobiografie opravdu nejsou sex, drogy a rokenrol. Spíš estetika, umění a elektronika. Jenže i to je důvodem, proč dnes Kraftwerk patří mezi nejvlivnější skupiny ve vývoji současné hudby a odkazují na ně další a další generace muzikantů. A důvod, proč se v tomto článku zaměříme výhradně na jejich hudbu.
Ve městě továren
Kraftwerk dali dohromady v roce 1970 Ralf Hütter a Florian Schneider poté, co pro nezájem propadla jejich předchozí kapela Organisation. Od začátku chtěli mít vše pevně pod kontrolou. Koncept, svobodu, prostor k experimentování. Pocházeli z Düsseldorfu a industriální prostředí města prorostlého obřími fabrikami dvojici inspirovalo k názvu Kraftwerk.
Vycházeli z tehdejší düsseldorfské experimentální scény, na níž byl, jako postupně v celém Německu, populární krautrock. Tato těžko uchopitelná hudba mísila psychedelický rock, tehdy se objevivší synťáky, avantgardní skladbu a kdo ví, co ještě. Schneider s Hütterem na prvních deskách oscilovali někde mezi progrockovými postupy a krautrockem, k budoucímu ryze elektronickému experimentálnímu zvuku se začali přibližovat až na třetí desce Ralf & Florian. Po celou dobu zkoušeli hrát s jinými hudebníky, jenže ti v kapele vydrželi maximálně pár týdnů nebo měsíců. Naprosto zásadní byl proto příchod Wolfganga Flüra v roce 1973 a Karla Bartose o rok a půl později. Právě v této sestavě totiž začala zlatá éra Kraftwerk, dekádu trvající období, během něhož vydali pět zásadních alb, na nichž posouvali možnosti vnímání, tvorby a technických rozměrů hudby.
Koncept je základ
A to nás dostává k tomu důležitému pro budoucí inspiraci. Kraftwerk se na čtvrté desce Autobahn z roku 1974 prakticky odpoutali z oběžné dráhy krautrockové scény a vydali se jako vesmírná loď Enterprise na výpravy do hudebního neznáma. Elektronické nástroje byly v plenkách, klávesy, automatičtí bubeníci, samplování, všelijaké efekty a filtry, to všechno si osahávali tehdejší hudebníci často metodou pokus–omyl, protože to holt neměli od koho okoukat. Kraftwerk, nejen umělecky, ale i technicky silně založení dostávali nový elektronický zvuk rychle do rukou a zjistili, že právě tohle je cesta, na níž dokonale vystihnou, o co jim v hudbě jde a co nedokázali v rámci krautrockového období. Tedy propojit futuristické inovátorství s estetickou a myšlenkovou tradicí předválečné německé avantgardy.
Každé album Kraftwerk z této doby bylo něčím unikátní a absolutně se vymykalo jakékoli hudbě, která dosud vycházela. Autobahn začíná titulní dvaadvacetiminutovou písní zhudebňující pocit z jízdy po dálnici (track zabral celou jednu stranu desky). Na o rok mladší Radio-Activity definitivně přepnuli do plně elektronických nástrojů a definovali (nejen) svůj zvuk na roky dopředu. Trans-Europe Express z roku 1977 vychází z fascinace vysokorychlostními vlaky, které v té době začaly jezdit západní Evropou. Nahrávka Computer World (1981) v sobě obsahuje zamyšlení nad nástupem informačních technologií, jejich dopad na člověka, jeho adaptaci na technologie a taktéž, což je téma aktuální dodnes, jeho osamocení a snahu navazovat vztahy v digitálním věku.
A z toho všeho se ještě vymyká Man-Machine. Album z roku 1978, na němž Kraftwerk dokonale provázali futuristické vize s esteticko-filozofickou tradicí Výmarské republiky. Kraftwerk často tuto historickou německou éru zmiňovali jako období tvůrčí a myšlenkové svobody, kterou násilně utnul Hitlerův nástup k moci a zastávali názor, že právě na Výmar je potřeba navázat. Umění Výmarské republiky byl jeden konec přetrženého lana, elektronické nástroje druhý a Kraftwerk to jen chtěli zauzlovat dohromady.
Zpátky k avantgardě
Novinář Uwe Schütte v roce 2018 vydal knihu Kraftwerk: Future Music from Germany, v níž cituje Ralfa Hüttera: „Jsme děti Fritze Langa (německý expresionista a režisér filmu Metropolis) a Wernera von Brauna (vynálezce bomby V2). Jsme pojítko mezi dvacátými a osmdesátými léty. Všechny proběhlé změny ve společnosti jako kdyby se nestaly, když s citem propojíte magnetofonové pásky, klávesy a telefony. Naše realita je elektronická realita.“
Podobně se Hütter vyjádřil v knize Tima Barra Kraftwerk: Z Düsseldorfu do budoucnosti (s láskou) vydané v roce 1998: „Je to zvláštní, ale abychom mohli vykročit do budoucnosti, museli jsme udělat krok zpátky dlouhý čtyřicet let.“
Meziválečná německá avantgarda byla v hudbě Kraftwerk vždycky. Bauhaus, Metropolis, Kabinet doktora Caligariho, Die Brücke nebo třeba dadaismus, všechno v jejich muzice můžete slyšet. Někdy je to skryté pod povrchem, v písních jako Metropolis nebo Neon Lights naopak Kraftwerk otevřeně natahují ruku do historie a snaží se ji přitáhnout k posluchači blíž.
Na hudbě Kraftwerk fascinovalo, že i když už na scéně byla elektronika, oni stále klusali s náskokem vepředu. Progrockové kapely začaly experimentovat s klávesami, zrodily se new wave a synthpop, přišel hip hop s elektronickými podklady, zkrátka nový zvuk opanoval tehdejší scénu, a přitom Kraftwerk pořád zněli jak z jiného vesmíru. Možná proto, že o hudbě přemýšleli nejen jako umělci, ale i jako inženýři. Abychom citovali ještě Schütteho knihu: „Nejsme umělci ani hudebníci. Především jsme dělníci,“ popsal Kraftwerk Hütter a udělal tak bůh ví kolikátou narážku na industriální základy jeho kapely. Je to zvláštní uvažování, vnímat se jako dělník, který utahuje matky, slévá, tahá za páky a kdo ví co ještě, ale když se nad tím zamyslíte, dává to dokonalý smysl. Hudba Kraftwerk je obří automatický stroj a hudebníci jsou jeho konstruktéři a údržbáři.
Inspirace na generace
A to nás dostává pomalu k odpovědi na otázku, jak vlastně Kraftwerk ovlivnili hudbu a hudební scénu? V obecné rovině bezpochyby tím, jak o hudbě uvažovali. Do tvůrčí spontánnosti šedesátých a sedmdesátých let vnesli pověstný německý ordnung, možná můžeme říct až chladné inženýrství. V neposlední řadě posunuli i vizuální vnímání hudby. Jejich image napůl lidí, napůl robotů byla nevídaná a inspirovala jak new wave umělce, tak synthpopové kapely na začátku osmdesátek. Ale především tu bylo technické vizionářství a experimentátorství. Sedmdesátá léta byla éra rockových skupin a klasických kapelních sestav, elektronika do hudby pronikala opatrně a jen jako další nástroj kapely. Kratwerk přišli s plně elektronickou hudbu a dokázali na ni zahrát jak obří eposy, tak několikaminutové singly jako Das Model nebo Computerwelt. A nejde jen o autorskou stránku, fascinoval i jejich zvuk.
Jeden z prvních elektrofunkových a breakdance hitů, Planet Rock od Afrika Bambaaty z roku 1982, prakticky stojí na vysamplovaných Kraftwerk. Detroitský producent a DJ Juan Atkins vycházel z robotického zvuku Kraftwerk, do něhož přidal funkové prvky a vytvořil tak nový taneční zvuk, který bude později označovaný jako techno. Když newyorské Muzeum moderního umění pořádalo v roce 2012 velkou retrospektivní výstavu o Kraftwerk, byl Atkins jedním z hudebníků, kteří výstavu doplnili svým komentářem: „Zněli tehdy jako budoucnost a totálně mě fascinovali, protože jsem se teprve začal seznamovat se sekvencery a automatickými bubeníky. Přišlo mi, jako kdyby Kraftwerk byli konzultanti Rolandu a Korgu, protože oni tenhle zvuk měli ještě předtím, než se tyhle nástroje dostaly na trh.“
Blondie i Bowie
A to byl jen začátek, celá řada britských DJs se s nástupem tamní rave scény inspirovala právě u Kraftwerk. „Milovali jsme desky Kraftwerk,“ vyprávěl pro Red Bull Music Academy Karl Hyde z Underworld. „Hlavně Trans-Europe Express a především pak Computer World, to byla výjimečná deska. Pro mě a Ricka (Smithe, dalšího člena Underworld – pozn. red) byli Kratwerk přesně ten bod, v němž se naše myšlení protínalo.“
„Jakmile jsme to uměli, okamžitě jsme Kraftwerk vykradli,“ pravil v rozhovoru pro NME Peter Hook, basák Joy Division a New Order. V jejich největším hitu Blue Monday opisování od Kraftwerk určitě nezapřou. I Blondie vděčí Kraftwerk za největší hit Heart of Glass, protože mělo jít původně o reggae skladbu. Teprve po třech letech ladem na demáči se rozhodli ji posunout do tanečního rytmu. „Vůbec jsme netušili, že to pro nás bude průlomový hit. Fakt jsme na to vůbec nemysleli, jen jsme chtěli znít jako Kraftwerk,“ pravil pro magazín Uncut bubeník Blondie Clem Burke.
Pokračujeme, David Bowie taktéž pro Uncut: „Co jsem na Kraftwerk opravdu miloval, byl jejich zatvrzelý postoj nedělat za žádnou cenu tehdejší typické stereotypní hity amerického stylu. Celými srdci skrze hudbu vyjadřovali evropský jemnocit. Tím mě opravdu hodně inspirovali.“
Podobných citátů bychom našli celou řadu, dost možná by nestačily ani na samostatný článek. Ale na výše zmíněném jsme si dostatečně ukázali, jak významní Kraftwerk svého času byli. Jejich hudba v nás a dalších generacích hudebníků žije i nadále, i když Kraftwerk sami už třiadvacet let žádnou studiovku nevydali.
Aspoň že stále vyráží na turné a my si je budeme moci poslechnout 15. července ve Foru Karlín.