12. ledna 1969 přistál na rockové scéně olověný zepelín a navždy ji změnil. Eponymní debutové album Led Zeppelin, někdy přezdívané jako I. nebo jednoduše „Jednička“, vtrhlo do obchodů s deskami a na obou stranách Atlantiku se vyšplhalo do žebříčku top ten nejprodávanějších alb, což byl na debutující kapelu rozhodně úspěch. Už ten výpravný obal, na němž se řítila k zemi hořící vzducholoď Hindenburg, musel v regálech obchodů s vinyly hypnotizovat na první pohled…
Když se kytaristovi Jimmy Pageovi prakticky za pochodu rozpadla jeho tehdejší kapela Yardbirds, měl před sebou těžkou otázku. Zůstala mu práva na název kapely, dokonce měla nasmlouvané turné po Skandinávii. On sám ale cítil, že se chce posunout. Přizval do party Roberta Planta, Johna Paula Jonese a Johna Bonhama, dokonce pod názvem Yardbirds vyrazili odehrát nasmlouvané koncerty, ale na štacích v severní Evropě už se rodili budoucí Zepelíni. Kapela věděla, že si brzy změní název a na turné hity Yardbirds hrála spíš z nutnosti, čtveřice se soustředila na zkoušení a ladění nového repertoáru pro budoucí debutovou nahrávku. Když se LedZep ze Skandinávie vrátili, měli prakticky rozhodnuto o výběru skladeb a nazkoušeno.
Díky tomu v londýnském studiu Olympic, kde nahrávali i Beatles, Rolling Stones nebo později David Bowie, zvládli první desku nahrát za dnes těžko představitelných šestatřicet hodin. Náklady platili ze svého, protože pořád neměli podepsanou smlouvu s vydavatelstvím. Ne že by nabídky nebyly, s americkým labelem Atlantic už si tehdy padli do oka, ale LedZep si debut chtěli udělat kompletně sami.
„Chtěl jsem mít nahrávání plně v rukách a držet nad ním uměleckou kontrolu,“ popsal kytarista v knize Conversation with Jimmy Page. „Věděl jsem totiž přesně, co chci s kapelou dělat. To byl důvod, proč jsem si to raději nejdřív sám zaplatil a nahrál, než jsem šel za lidmi z Atlantic.“
Jak už to tak bývá, když deska konečně vyšla, kritici budoucí legendu nepoznali a desku ztrhali. Tour manager Zepelínů Richard Cole v knize Schody do nebe vzpomínal na moment, kdy všichni čtyři hudebníci s drinky u bazénu četli recenze a namíchli se tak, že si prakticky okamžitě vybudovali mezi sebou a tiskem bariéru, která se pak managementu v rámci nezbytné propagace jen těžko překonávala.
Nakonec jim ale mohlo být jedno, co psali novináři. Debut vzbudil takový poprask, že z Led Zeppelin udělal okamžitě rockové hvězdy, a svou pozici kapela s každou další deskou jen upevňovala.
„Mělo to v sobě tolik váhy, tolik síly, že to bylo až zničující,“ popsal později zpěvák Robert Plant novináři Cameronu Croweovi. „Na svém hlasu jsem tehdy potřeboval ještě hodně zamakat, ale to nadšení, a to vzájemné doplňování se s Jimmyho kytarou, to bylo rajcovní. Všechny tyhle věci, kousek po kousku, začaly zapadat do sebe a budovat naši značku.“
Jako singl byla zvolená skladba Good Times Bad Times. Ne že by si vedla špatně, naopak, ale samotnou kapelu evidentně moc nebavila. Led Zeppelin svůj první singl na koncertech hráli jen vzácně. To jiný klenot, Communication Breakdown, nakonec přirostl čtveřici k srdci natolik, že jej měli v koncertním setlistu po celou kariéru.
„Jednička“ patří po právu mezi nejslavnější debuty rockové historie. A to se kapela teprve rozjížděla! Druhou desku vydali ještě téhož roku a ani po jejím vydání rozhodně nepolevili, ale to je zase příběh na někdy příště…