Hned na úvod si totiž pódium absolutně podmanili američtí deathcoreoví rváči Filth. Ti svému názvu nezůstali dlužní naprosto nic a do zaskočeného davu naservírovali čistý, neředěný hudební hnus, děs a hutnou temnotu. Hned po nich pak josefovské zdi znesvětil mocný odkaz brazilských legend Sarcófago, kteří místní, po krvi lačnící publikum rozložili na mikroskopické kousky. Bylo naprosto jasné, že letošní ročník nebude brát žádné zajatce.
Když se ve středu naplno rozběhl první plnohodnotný festivalový den, masivní cihlové hradby zalilo spalující slunce, které vyčerpané fanoušky neopustilo až do samotného konce festivalu. I přes extrémní výheň ale program šlapal s neúprosnou, vojenskou přesností. Odpoledne a podvečer si pro sebe s velkým předstihem ukradli američtí progmetaloví vizionáři Periphery. Tahle kapela už dávno platí za absolutní legendu svého žánru a jejich chirurgicky přesná hra reálně brala dech. Konkurovat jim v technické ekvilibristice mohli snad jedině kanadští souputníci Protest the Hero, kteří se na evropská pódia vrátili po neuvěřitelných patnácti letech. Ačkoliv jejich návrat bezesporu zahřál u srdce každého zarytého fanouška progresivního metalu, jejich set bohužel krutě srazil na kolena problematický zvuk. Ten z jinak geniální instrumentace udělal nepřehlednou zvukovou kouli, což v takto napjatém očekávání zamrzelo o to víc.
Triptykon
Když pak slunce konečně milosrdně zapadlo, hlavní pódium zahalila monumentální, hmatatelná temnota v podání švýcarských Triptykon. Kdo ale v ten moment hledal něco trochu neortodoxnějšího a šílenějšího, našel své dokonalé útočiště u nedaleké Octagon Stage. Tam se totiž rozpoutalo naprosté vizuální i sonické peklo v podání japonského zjevení Violent Magic Orchestra. Jejich choreograficky dotažený mix black metalu, pulzujícího techna a industriálního hluku byl natolik fascinující a destruktivní, že zanechal přihlížející dav v němém, hypnotickém úžasu.
Druhý plnohodnotný den se opět nesl ve znamení neustávajících veder, ale fanoušky od divokých moshpitů neodradily ani teploty, při kterých se v areálu pomalu tavila i podrážka u bot. Odpoledne si podmanil tvrdý a neústupný kov – tuzemští deathmetalisté Dysangelium hrdě dokázali, že česká scéna má světu rozhodně co nabídnout, a předvedli set plný zhoubné, temné energie. Krátce nato už pódium rozcupovali australští Thy Art Is Murder. S novým zpěvákem za mikrofonem působila tahle deathcoreová mašina jako politá živou vodou a jejich drtivý set lámal vaz obratlem po obratli.
Protest the Hero
Smrtelně nebezpečný a ledově klidný Ice-T
Čtvrteční večer pak musel zcela logicky a neoddiskutovatelně patřit žijící legendě crossoveru a hardcoru, kapele Body Count. Ledově klidný, a přitom smrtelně nebezpečný Ice-T se svou partou se naštěstí v Josefově dočkal mnohem vřelejšího, divočejšího a upřímnějšího přivítání než loni v civilnějším prostředí na Rock for People. Do posledního místa zaplněný prostor s posvátným úžasem hltal jejich definici pouličního gangsta rapu smíchaného s kousavým thrash metalem, který se s obrovským sebevědomím nebojí sáhnout ani na takové posvátné modly, jakými byli Slayer. Reakce davu na tuhle fúzi byla naprosto ohlušující.
Když už se zdálo, že byl čtvrteční vrchol definitivně pokořen, zavírali noční dění na Obscure Stage kalifornští Fu Manchu. Tahle stoner rocková legenda předvedla tak gigantickou a hutnou show, že se to slovy popisuje jen velmi těžko. Jejich specifický, valivý fuzz rezonoval hrudním košem tak silně, že by to, obrazně řečeno, srolovalo ponožky i tomu úplně nejotrlejšímu návštěvníkovi. Byla to absolutní hudební katarze plná nekonečných riffů a hutného oparu, na kterou jen tak někdo nedosáhne.
S blížícím se víkendem se josefovská pevnost tradičně proměnila ve zkoušku absolutní lidské i technické odolnosti. Zvířený prach, hektolitry potu a všudypřítomné horko si nemilosrdně vybíraly svou daň, ale metalová komunita znovu ukázala svou fascinující nezlomnost. Středeční i čtvrteční program plynule navázaly na nastolenou zvukovoutr destrukci a nenechaly nikoho vydechnout. Každé z pěti pódií nabízelo únik do jiné temné dimenze extrémní hudby a dramaturgie festivalu opět jasně potvrdila, proč ve svém oboru nemá na evropském kontinentu sebemenší konkurenci. Pobíhat po celou dobu s těžkou technikou po areálu, sledovat ten obrovský kolos neustále skrz hledáček objektivu a vidět zblízka to neúnavné nasazení fanoušků i celého organizačního týmu, který i v tom největším pekle udržuje tento masivní stroj v bezchybném chodu, to je věc, která člověka naplní obrovským respektem. Brutal Assault zkrátka není jen festival, je to žijící, pulzující organismus.