Po třicetiletém psaní o world music pochopíte, že moderní reinterpretace starobylé tradiční hudby je spojena s mnoha předsudky; ať už ze strany puritánů chránících své území, tak v uvažování těch, kteří ji nikdy neposlouchají, protože proč by se měli zaobírat něčím, co podle nich už dávno ztratilo na relevanci. A taktéž nezapomínejme na snoby. „Řekla bych o sobě cokoli, jen ne to, že bych si někdy nechala radit ohledně hudby od magazínů pro ženy jako Vogue nebo Cosmopolitan. A fakt, že si La Niñy všimla mainstreamová média, mě dopředu vyděsil,“ přiznala jedna z italských recenzentek, jak k albu přistoupila předtím, než si ho poslechla. Aby nakonec napsala: „Stejně jako já na to ale nedejte, ta hudba se vám bude líbit víc, než byste čekali.“
Chápeme. Z poslechu dva roky starého debutu Vanitas byste se na obdivovatele La Niñy určitě netipovali. Už jen třeba kvůli spolehlivě odrazujícímu titulku: Rosalía z Neapole. Vše ale teď rozsekne skladba Figlia d' 'a Tempesta a když zjistíte, že nové album Furèsta je plné takových, dáte mu šanci. Výsledek? La Niña má s vámi o fanouška víc. Minimálně do chvíle, než se třeba zase vrátí k euroviznímu popu sem tam ozdobenému neapolskými tradicemi. Nebo taky ne. A co pětatřicetiletou zpěvačku a vystudovanou filozofku a historičku Carolu Moccia přivedlo k rozhodnutí se na pop vykašlat? Prý umělecká a osobní krize s potřebou postavit se na něčí stranu, protože, jak zpívá ve zmíněné skladbě, „se narodila jako žena, je pořádně naštvaná a měli bychom ji nechat projít; ať už oblečenou jako děvku nebo nevěstu“.
A kde jinde pro podobný hněv najít podporu než v populárních lidových venkovských zpěvech Kampánie, neapolských písních a tancích tarantella a tammuriata provázených rytmickou smrští tamburín a vášnivými hlasy. A nezapomínejme na proslulé neapolské karnevalové orgie, při nichž podle muzikologa a dramatika Roberta de Simoneho hudba doslova kouše. Nebo pro Kampánii charakteristický zvuk kytary chitarra battente a polyfonní ženský zpěv. La Niña dva roky také důkladně prostudovala repertoár z 16. století a vzala do úvahy odvěké středomořské a severoafrické vlivy na hudební dění v přístavní Neapoli, takže před natáčením měla s partnerem a producentem Alfredem Maddalunem inspiračně pořádně nabito. A co potom? No, mohla se vydat nejjednodušší cestou a starodávné autentické neapolské tradice pouze rozvibrovat elektropopem. Zanést do nich své ego s osobním distancem od role vnucované ženám od narození. A podtrhnout tím název alba Furèsta, odkazující na divoké kočky dohánějící svou tvrdohlavou nezkrotností lidi k šílenství. To prý La Niña určitě mohla, přesto se rozhodla pro komunitní album, kdy v příběhu nejde výhradně o ni, ale o úděl žen ve společnosti napříč věky.
Vynikající album můžeme, ostatně je nám to i zpěvačkou podsouváno, vnímat jako milostný dopis Kampánii. S ohledem na některá témata napsaný ale podle všeho „ostrým nožem“. Obsahuje totiž spoustu odkazů k místním problémům: kriminalita, násilí, spory italského Jihu se Severem nebo zemětřesení. „Cílem bylo proměnit veselého a šťastného člověka s tamburínou zobrazeného na suvenýrech prodávaných v každém neapolském obchodě, v někoho, kdo se z mnoha důvodů už nesměje. Možná proto, že už není, čemu se smát,“ zbavila La Niña mnoho posluchačů iluzí ze rčení „vidět Neapol a zemřít“.
Některé věci i díky dialektu a místním nuancím asi na albu rozklíčovat nedokážeme. Na věci, že od La Niñy posloucháme návykový majstrštyk, to ale nic nemění.
Kdo by si také nevzpomněl na skupinu Spaccanapoli, která už před dvaceti lety přišla s tou samou moderně strhující esencí neapolských tradic, jenomže to bylo ještě před Spotify, řídili ji muži a namísto k dnešním miliónům sledujících se dostala maximálně tak k posluchačům world music.