Obrázek k článku RECENZE: Lenny udělala velkorysý krok vpřed. Rockovější zvuk jí sluší
| Michael Švarc | Foto: Benedikt Renč

RECENZE: Lenny udělala velkorysý krok vpřed. Rockovější zvuk jí sluší

Lenny nechala na třetím albu vyniknout svou rockovou duši. Ještě více zdůraznila kytary, které novinku Heartbreak Culture pěkně rámují a zvukově sjednocují, díky čemuž působí soudržně. Jde o logický krok, protože podobně dravé skladby patřily i na předchozích deskách k tomu nejlepšímu.

Pokud předchozí dva roky staré album Weird & Wonderful fungovalo jako jakýsi bratříček debutového Hearts, na nějž s prakticky shodným zvukem navazovalo, tak Heartbreak Culture je mnohem velkorysejší krok vpřed. Lenny jde samozřejmě jakožto popová zpěvačka po silných melodiích, ale prohlubuje svou dravost a hledá i nové polohy. A klavír, který byl minimálně v začátcích její kariéry důležitým nástrojem, tu nehraje druhé, ale spíše až třetí nebo čtvrté housle. Důraz na kytary je značný a velmi slušivý.

Lenny se opět podařilo najít sympatický balanc mezi zpěvnějšími a melodičtějšími písněmi pro mainstreamová rádia a těmi méně přímočarými. I ty z první kategorie, jako Plastic Flowers či live. laugh. cry, samozřejmě také mají své kvality, ale řekněme, že je lze vnímat i jako určitou úlitbu labelu, který obvykle pro rádia požaduje něco jednoduššího, popovějšího a rychle zapamatovatelného. A to třeba live. laugh. cry i svým poselstvím o barevnosti života a jeho pádech i vzestupech splňuje.

O naturelu a náladě alba ale mnohem více vypovídají jiné skladby. Třeba pilotní singl Overdosed s pěkně údernými bicími a chytlavým refrénem, rockový slow burner No Borders s výrazným kytarovým riffem anebo jiskrná Are You Happy Now? Zkrátka písně, v nichž Lenny využívá to nejlepší ze svých předchozích alb - drajv, divokost a větší syrovost. Mnozí si jistě vzpomenou na písničky FUN z debutu nebo NANANANANANA z Weird & Wonderful. Album Heartbreak Culture tenhle sound rozšiřuje a prohlubuje. Je to naprosto logická cesta, ke které Lenny víceméně směřovala od začátku a je dobře, že se rozhodla tuhle svoji polohu naplno ventilovat.

Heartbreak Culture je kvůli tomu možná zvukově méně všeobjímající album, ale na druhou stranu působí taky víc celistvě a zakotveně. Nepotřebuje si dělat výrazné žánrové úkroky, protože to není jeho hlavní smysl. Lenny už ukázala, že zvládá poprockové písně pro rádia, tklivé balady, ale i zábavné a nespoutané lomcováky. A hlavně na nich aktuální album stojí. Skutečné zpomalení a oddych totiž přijde až v samém závěru s krásnou skladbou Lithium, kterou pro Lenny produkoval Mike Shinoda, a s finální Friends For Life. Dynamika je i přesto barevná a různorodá, absence většího počtu klidnějších písní ji nikterak nenarušuje ani neshazuje.

Pro svou celistvost je Heartbreak Culture možná tím dosud nejvyrovnanějším albem Lenny. Určitě má celkově větší drajv než jeho předchůdce, který na mě v některých ohledech a s odstupem času působí jen jako nutný pokračovatel debutu. Novinka je však naléhavější a je z ní znát potřeba se zvukově posunout a zmapovat zase trochu nový hudební prostor. Lenny tu objevuje polohy, do kterých se dosud nepustila – osmdesátkami okořeněná Friendzoning je jedním příkladem za všechny. A i pěvecky zní deska svěže, a to ani nebylo potřeba tlačit na pilu a dávat vyniknout charakteristickému chrapláku. 

Lenny se zkrátka umí v popu pohybovat, aniž by musela být otravně podlézavá. Zná svou vizi a její realizaci drží pevně v rukou.

Lenny - Heartbreak Culture
Hodnocení: 80 %

Verdikt: Rockovější poloha Lenny sedne, což bylo patrné už od debutu. Její novinka je v tomto ohledu celistvá, zábavná a díky svojí energii zcela jistě vynikne na koncertech.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.