Ještě než spadla opona a na pódium vběhla hlavní hvězda večera, se českému publiku představila písničkářka Julia Wolf. A byla to šťastná volba. Její půlhodinový set balancující na pomezí popu a alternativního rocku působil jako milá a vkusná předehra k tomu, co mělo teprve přijít.
Úderem deváté se rozeznělo intro se slovy „The Myth, The Legend, The Last Rock Star“, a vzápětí na pódium vtrhl Machine Gun Kelly. Vynořil se přímo z útrob obří hlavy Sochy svobody, která dominovala scéně po celý večer. Doprovázeli ho tři kytaristé, takže ve chvílích, kdy sáhl po kytaře i on sám, zněly arénou hned čtyři najednou. Americkou estetiku podtrhovaly i detaily: blána kopáku nesla vizuál připomínající ikonickou krabičku cigaret a stojan na mikrofon měl podobu obří cigarety. Ostatně právě ty patřily k jeho večerním rekvizitám — mgk si během koncertu opakovaně zapaloval další.
Když se zpěvák obrátil k publiku, nezapomněl Prahu označit za své nejoblíbenější město, kde kdy vystupoval (autenticitu výroku si každý může přebrat po svém). Zároveň se omluvil za své nepovedené vystoupení na místním festivalu, kde kvůli zraněné čelisti možná ani neměl stát na pódiu. Nakonec se prý z koncertu stala jedna z nejdivočejších zastávek turné. Fanoušci mu z hlediště napověděli, že šlo o festival Rock for People. Nabízí se ale i možnost, že si vzpomínky lehce pomíchal s téměř deset let starým vystoupením na Hip Hop Kempu, kde měl pro změnu ruku v sádře. Pokud skutečně mluvil o hradeckém festivalu, mohlo by to být poměrně přímočaré vysvětlení tehdejšího ne zcela přesvědčivého výkonu. Tentokrát si ale v O2 areně rozhodně žádnou ostudu neudělal.
Setlist čítající devětadvacet skladeb stál především na novince lost americana, která koncertu vtiskla okázalou americkou atmosféru. Stejnou měrou se ale vracel i k albu Tickets to My Downfall, jež ho před šesti lety katapultovalo do nejvyšší ligy pop-punku. Nechybělo ani několik čistě rapových momentů, které potěšily jeho starší fanoušky. V polovině setu se přesunul na menší pódium uprostřed haly, kde sám s kytarou odehrál akustický medley několika skladeb. Intimnější pasáž zakončil krátkou vsuvkou coveru „Free Fallin’“. Po návratu na hlavní scénu přizval Julii Wolf a společně sáhli po další převzaté skladbě — „Iris“ od Goo Goo Dolls. Tady už se nabízí otázka, zda bylo nutné vytahovat tento ohraný cajdák - na druhou stranu, v kombinaci s následnou „Take Me Home, Country Roads“ vytvořily tyto momenty až překvapivě zábavný a v jádru autentický obraz americany, kterou chtěl mgk alespoň na jeden večer přenést do Prahy. Ostatně sám poznamenal, že je vděčný za to, kolik fanoušků má „i na této straně světa“.
Machine Gun Kelly se do Prahy vrátil s pokorou a předvedl velkolepou show, která z něj právem dělá jednu z nejvýraznějších rockových hvězd současné Ameriky. I když jeho estetika může na první pohled působit lehce papundeklově a mediální prezentace občas budí rozpaky i posměch, na pódiu tyhle pochybnosti mizí.
V O2 areně potvrdil, že je přesně tam, kde má být. Dvouhodinová, dramaturgicky promyšlená a vizuálně okázalá podívaná ukázala interpreta, který ví, jak pracovat s publikem, emocí i vlastním mýtem. Pokud tímto směrem bude pokračovat, příště už mů může být O2 arena malá. Že by Letňany? Ať už se v Česku vrátí kamkoliv, rád se na tuhle megalomanskou americkou jízdu přijdu podívat znovu.
Machine Gun Kelly: 21. února 2026, Praha, O2 arena