Za tuzemským publikem dorazí The Swell Season ještě před datem vydání nové nahrávky, jež vyjde 13. června. Deska ovšem bude v Praze ve Foru Karlín 21. května a v brněnském Sono Centru 25. května k dostání na vinylu. Všechny nové písně také zazní naživo. Návrat kapely, která za píseň Falling Slowly z filmu Once získala Oscara, by publikum mělo slavit tady a teď, dokud trvá. Žádné další plány kromě nadcházejících koncertů si dvojice nestanovila. Nová tvorba se zrodila z radosti ze společných živých koncertů před třemi lety a co přinese budoucnost, se teprve ukáže.
Například Stereogum píše, že album je dlouho očekávané – věděla jste vždy, že jednoho dne s Glenem Hansardem natočíte další album?
Ne, stoprocentně se to vědět nedalo. S ním člověk nikdy neví. Mám zkušenost, že ve spolupráci s Glenem je nejlepší se na nic neupínat a jen věci brát, jak jdou. Po poslední desce The Swell Season, Strict Joy, se vydal na jinačí cestu. Nechtěl se nechat nikam zaškatulkovat, pracoval s různými muzikanty. Myslím, že nejvíc ze všeho toužil po úplné svobodě. Nejen kreativní, ale i po možnosti spolupracovat s kýmkoliv, aniž by se někdo upínal na to, že je součástí jakéhokoliv hudebního celku. Celé ty roky jsme společně nic nestvořili asi právě proto. Lidi nás předtím vnímali jako duo a Glen se chtěl ukázat jako sólový umělec, který to utáhne nejen beze mě, ale bez kohokoliv. Sám za sebe. Myslím, že dlouho to vnímal tak, že jakákoliv spolupráce se mnou by ho vrátila ke srovnávání s filmem a vším, co jsme spolu udělali dřív a chtěl se tomu vyhnout. Nebýt koncertů, které jsme spolu před pár lety odehráli, asi by ani žádná deska nebyla. Daly impuls nové tvorbě.
Na Island za vámi poté už přijel s cílem tvořit? Původně jsem se totiž domnívala, že vás přijel se svou rodinou a nová spolupráce vzešla až z toho setkání.
Přijel tvořit, ale to jsme ještě neměli cíl nahrát další desku. Plánovali jsme jeden nebo dva singly, které bychom mohli vydat před turné. Přála jsem si mít i novější tvorbu. Ne že bych starší písničky nehrála ráda, oba je hrajeme velice rádi, ale nechtěla jsem, aby další koncerty byly jen reunion, na jehož turné bychom si nostalgicky oprašovali staré hity. Zdálo se mi, že by to byla škoda. Oba máme hodně nové tvorby a šlo jen o to, abychom něco stvořili společně. Takhle je to pro mě zábavnější a věřím, že to tak bude zábavnější i pro posluchače.
Album Forward vznikalo v rodinném studiu Markéty Irglové na Islandu. Foto: Marino Thorlacius
Zmínila jste, že se Glen Hansard chtěl vyhnout srovnávání, ale mě by i tak zajímalo, v čem byl pro vás vznik současné tvorby jiný než dřívější spolupráce?
Já sama se tomu srovnání ale nevyhýbám. Pro mě to je a myslím, že napořád bude vrchol mé kariéry. Navíc bez tvorby s Glenem bych se nejspíš nedala na svojí vlastní hudební cestu. Myslím, že dnes je naše spolupráce vyrovnanější než dřív. Jsem starší, mám víc zkušeností. Tehdy jsem za sebou neměla velký kus životní ani kreativní cesty. Vedl nás Glen a já šla po cestičce za ním. Neměla jsem nad trajektorií jakoukoliv kontrolu, v dnešní době je naše tvorba vyrovnanější. Skrz roky práce na svých sólových deskách jsem se vytříbila, dokážu vykomunikovat, co se mi líbí a co ne, a jak si myslím, že by měly písně vypadat. V tomto případě nás vnímám jako rovnocenné partnery, což jsem dřív necítila. Tehdy to ani vyrovnané být nemohlo.
V jaký moment jste se rozhodli, že to nebude jen jeden nebo dva singly, ale celá deska?
Už první Glenova pětidenní cesta na Island ukázala, že nápadů není málo a že kreativita mezi námi pořád proudí, což bylo fajn zjištění. To není něco, na co byste se mohla spolehnout, nikdy nevíte. Proto jsme se rozhodli, že by bylo fajn se do studia vrátit, až to bude možné. Navíc Glen chtěl přijet s manželkou a synem, říkal, že by se jim tady líbilo. Chtěl se s nimi podělit o zážitek. Naše studio je totiž v domě, ve kterém žijeme a prolíná se díky tomu hodně s rodinným životem. To mu přišlo fajn, protože kvůli turné a nahrávání dřív nechával rodinu doma. Myslím, že tady poprvé zažil, že to jde dělat obojí zároveň. Mít u sebe rodinu a být zároveň kreativní a produktivní. Přijeli asi o měsíc později, v létě, a byla to krása. Přálo nám i počasí, byli jsme hodně na zahradě a hráli jsme si s dětmi. Rodinná i pracovní idylka, díky které přišlo i daleko víc nápadů. Najednou jsme měli rozpracovaných dvacet písniček a rozhodli se, že po americkém turné to opravdu doděláme a bude z toho deska. Přizvali jsme si další muzikanty, s kterými jsme se zaměřili na vybrané písničky, věděli jsme, že nedokážeme dokončit všechny.
To zní krásně. Propsaly se do skladeb i nějaká těžší témata?
Určitě. Na desce je například píseň, která je psaná z perspektivy duše, která odchází poté, co člověk umře. Než se duše dostane na další místo odkud pochází a kam se vrací, nějakou dobu pobývá kolem své rodiny a dívá se zpátky na život, který ten člověk žil. Přemýšlí o tom, co udělal dobře, co špatně či co by chtěl udělat jinak. Co za sebou nechává a předává druhým lidem kolem sebe za svůj život. Je to napsané z vyšší perspektivy, na kterou se během života zapomíná a často o ní přemýšlíme, až když něco skončí, ať už jde o život, nějakou životní etapu nebo třeba vztah. Když ji hráváme naživo, lidi posmrkávají, a i mě samotnou to někdy během zpěvu dostane. I když nevím, jestli je to téma těžké, je hodně emocionální, i když není negativní. Spíš jde trochu do hloubky.
Pak je tam jedna písnička, která pojednává o určitém pocitu izolace. Prožila jsem tady na Islandu určité období, kdy jsem ji hodně cítila. Zaprvé je to ostrov, všude se musí letadlem, zadruhé jsem měla malé děti a asi osm let jsem se nemohla moc napojovat na hudební scénu tady ani jinde. I společenský život je s malými dětmi komplikovaný, zvlášť když člověk kolem sebe nemá širší rodinu. S pocitem izolace jsou spojené moje začátky na Islandu, a to jsem v té písničce zpracovávala. Refrény se ale stejně stáčí k víře v něco hlubšího a že věci jsou tak jak mají být a povzbuzení nevzdávat to. I když do písniček vnášíme hlubší témata, vždycky to nakonec stočíme do pozitivity, pocitu naděje a víry, protože bez toho to nejde a bez toho by mě to ani nebavilo, o tom pro mě tvorba musí vždy být. Nejen být ochotný jít do hloubky a umět se otevřít a nebýt povrchní, ale taky nenechat lidi sedět v pocitu beznaděje a smutku. Umět těžké pocity pozvednout nahoru a dát tomu větší smysl.
„Kreativita mezi námi pořád proudí,“ zjistili The Swell Season a nahráli nové album. Foto: Marino Thorlacius
Album jste nazvali Forward, což značí pohyb vpřed. Kam směřují The Swell Season?
Jsme teď a tady. Kromě turné domluveného na léto a na podzim není žádný plán. Vydáme desku a pojedeme na šňůru, nevíme, jak dlouho tahle kapitola bude trvat. Já se na to ani neptám, vím, že bych stejně asi ani nedostala odpověď. Glen stoprocentně není připravený se místo své sólové cesty orientovat na The Swell Season několik let. Spíš to vnímám jako kratší etapu, kdy oživíme naši společnou tvorbu a na koncertech i naši novou desku. Myslím, že pak se Glen vrátí ke svým dalším projektům. Už proto, že se o tom nebavíme, se domnívám, že to k tomuhle směřuje. A za mě je to tak OK. Taky už to není moje jediná možnost být kreativní a mít tenhle život, protože za dobu, co jsme byli od sebe, jsem si vytvořila svoje vlastní zázemí a svůj kreativní proud, ke kterému se taky vrátím. Zatím, když naše spolupráce trvá, se jí ale plně oddávám a nemyslím na to, v čem budu pokračovat, až skončí.
Album Forward pohledem producenta
Novou desku kapely The Swell Season produkoval muž Markéty Irglové, islandský hudebník a producent Sturla Mio Thorisson. Pro Headliner popisuje svou zkušenost:
„Co začalo jako jednoduchý nápad – krátké studiové setkání v Masterkey Studios s Glenem a Markétou za účelem nahrání jedné písně pro jejich výroční turné po USA v roce 2022 – se rychle proměnilo v jeden z nejvíc naplňujících a nejvýznamnějších albových projektů, na kterých jsem za svých 24 let v audio produkci pracoval.
Nahrávat s The Swell Season bylo opravdovou ctí a profesionálním vrcholem, na který budu vždy vzpomínat. Měl jsem tu výsadu být přímo u toho – být svědkem a zároveň zachytit jedinečné kouzlo, které vzniká, když se Glen a Markéta sejdou: ruce na nástrojích, hlasy si předávají nápady, jeden z nich zahraje prchavou melodii, kterou ten druhý zachytí, upraví a vrátí zpět – a najednou je tu nová píseň.
Z jednoho nápadu se stalo mnoho. Ani jsme se nenadáli a vzniklo přes dvacet nových hudebních motivů. Nahrával jsem všechno – mikrofony jsem nechával zapnuté i ve chvílích, kdy ve studiu nikdo nebyl, pro případ, že by si Glen nebo Markéta sedli a začali jen tak hrát nový nápad.
Trvalo nějaký čas se tím vším probrat, ale nakonec jsme vybrali dvanáct skladeb – osm z nich tvoří album Forward. Proces tvorby začal jednoduše: jen Glen a Markéta, soustředění na podstatu každé písně. Tento intimní přístup se stal srdcem celého alba.
Když jsme pak přizvali kapelu – Joe Doyle na basu, Pierro Pirelli na bicí, Marja Gaynor na housle a violu a Bertrand Gaylen na violoncello – to srdce dostalo plíce a začalo dýchat. Písně ožily a staly se něčím větším, než jsme si kdokoli z nás dokázal představit.
Jsem nadšený z toho, co jsme společně vytvořili, a upřímně doufám, že tohle je jen začátek dalších projektů, které nás čekají.“