Důvod naštvání byl jednoduchý, fanoušci zkrátka Metalliku nepoznávali. Čtveřice v roce 1991 vydala slavné eponymní album, někdy přezdívané Černé, a pak nastalo dlouhých pět let čekání na další studiovku. Když už konečně přišla, s thrashem byl konec. Na Load Metallica vyměkla, nové skladby v sobě mísily hard rock, grunge, alt-rock, jižanský rock, blues rock…jen ten thrash nikde. Došlo i k proměně samotné kapely, pánové ostříhali vlasy, přestali si hlídat zavedenou image (viz úvodní fotka tohoto článku), i logo Metallica na obalu desky se změnilo, původní ostré bodce na bocích M a A se obrousily do nevýrazných malých hrotů. Zkrátka – Load jako kdyby nahrál někdo úplně jiný než předchozí Černé album.
Pro pochopení situace je ale důležité si uvědomit, že rocková scéna se mezi eponymním albem, tedy rokem 1991 a rokem 1996, kdy vyšlo Load, totálně změnila. Grunge v první polovině dekády překreslil rockovou mapu, následně se z Kalifornie díky debutům Green Day a Offspring začal šířit punk rock, který bude dominantní v rockovém mainstreamu po zbytek 90. let, než ho vystřídá nu metal. Nekompromisně to shrnul Max Cavalera z další thrashové legendy, kapely Sepultura, když v online chatu s fanoušky pravil: „Grunge, to byla pro metal největší hrozba. Nejhorší do bylo v době Chaos A.D. (pátá deska Sepultury z roku 1993), grunge bylo to jediné, co chtěli lidi slyšet, a metal nikoho nezajímal.“ Černé album byl pro Metalliku obří komerční úspěch, ale pokud chtěla zůstat v rámci rockového mainstreamu na jeho vrcholu, nic jiného, než překopat svůj zvuk jí zkrátka nezbývalo. Což zase naštvalo fanoušky, pro které se thrashové legendy změnily v prachobyčejné komerčáky.
„Vlastně se ve studiu dost bavíme,“ reportoval tehdy z nahrávání bubeník Lars Ulrich pro časopis Metal Hammer. „V podstatě děláme, o čem jsme vždycky snili, tedy nesrat se s nějakou technickou precizností a přesností. Nové písně si samy řekly o volnější, živější přístup a vytyčili jsme si na nové desce zachytit víc jejich atmosféru než si lámat hlavu s technickou stránkou.“
Fóry na Larse Ulricha stranou, už samotný citát stačil na to, aby si fanoušci začali dělat starosti, jakým směrem se Metallica vydá. Když konečně deska vyšla, nad proměnou kapely si leckdo mohl nevěřícně ukroutit hlavu a zklamaně remcat. Jenže Metallica to dokázala. Navzdory proměně scény zůstala komerčně úspěšnou kapelou a pilotní singl Until It Sleeps je dokonce dodnes jediná skladba Metalliky, která se dostala do desítky nejprodávanějších singlů v USA.
Když se časopis Metal Hammer opět obrátil na Ulricha, jestli by neokomentoval reakce fanoušků naštvaných komerčním zvukem, odpověděl bubeník: „To se s náma táhne už roky. Když jsme vydali Fade To Black a Ride The Lightning, lidi říkali, že raději poslouchají Slayer než Metalliku, protože máme na deskách akustický sračky. Tihle remcalové by měli raději zvednou zadky a ukázat, co v nich je: tady máte kytaru a posaďte nás na prdel.“
V tomto rozhovoru Ulrich potvrdil, že s odstupem času měli v kapele k Load pár výhrad, například že si mohli s některými skladbami víc vyhrát ve studiu. Nicméně jej uzavřel jasným sdělením: „Cítili jsme, že s Load ostatním vzkazujeme: ‚Naserte si.‘ Ne našim fanouškům, spíš té konzervativnější části, která se s metalovou komunitou táhne celou dobu a její vkus je strašně předvídatelný. Pro metaláky to byla výzva a jsem na Load hrdý, protože jednou za čas tahle heavymetalová komunita potřebuje pořádně kopnout do prdele.“ A to po vydání Load začala Metallica pomalu pracovat na pokračování s názvem Reload, které mělo na fanoušky podobný efekt, ale to už je příběh na jiné výročí.
Závěrem si dovolím ještě osobní poznámku. Právě Reload byla deska, přes kterou jsem se k Metallice kdysi dostal. Byl jsem puberťák milující hard rock, na metal a tuplem thrash jsem ještě nebyl připravený, a právě přes Reload, Load a pak teprve starší desky jsem se k Metallice tehdy proposlouchal. Kapela možná řadu fanoušků naštvala, ale změnou zvuku si našla cestu k dalším posluchačům. Jsem jedním z nich. A vůbec se za to nestydím.