Třiadvacetiletý písničkář právě vydává své Michalbum, na kterém zpívá humorné písně se sborem ZŠ Říčany i příběhy o mrtvém psovi v kufru. „Moje koncerty jsou v podstatě hudebně divadelní představení. Stojí na textu. Dokážu si představit, že by to fungovalo jako takový stand up,“ říká Michal Horák. „Vždycky jsem byl třídní šašek a bavilo mě dělat srandu. I v dramaťáku jsem měl vždycky role vtipnejch blbečků. Když jsem dostal vážnou roli, bylo mi v tom nekomfortně.“
Týká se to i jeho veselé, optimistické hudby „Když jsem zkoušel napsat vážnou písničku, vždycky z toho vylezlo něco, co mi nesedělo a nedokázal jsem si představit, že bych to někde hrál. Když mám blbou náladu, radši jdu s kamarádem na pivo, pokecáme a jsem zase dobrej. A když mám dobrou náladu, píšu písničky.“
Jak sám vidí svoji pozici v rámci písničkářské generace tvořené Tomášem Klusem, Pokáčem či Voxelem? A čím se jeho tvorba odlišuje? „Vycházím z toho, co jsem celý život poslouchal. Krom písničkářů jsem dost vyrostli na Semaforu. Holduju kabaretním stylům a myslím, že je to na tom taky občas znát. Semafor je pro mě meta, ke které vzhlížím,“ vysvětluje Michal Horák.
Proč nemá rád označení Youtuber? Jak se dostal pod křídla Supraphonu? Napsal někdy protestsong? A jak se stalo, že mrtvého křečka na jeho novém albu vystřídal mrtvý pes?