V třetí epizodě se do historie Wohnout ponořili Honza Homola a baskytarista Jiří Zeman známý jako Zemánek. Protože jsou kamarádi od páté třídy, zbytek sestavy přitom příliš nešetřili. Vzpomínají na období desek Našim klientům, Laskonky a kremrole i podivuhodné setkání s Evou Pilarovou, která za kapelou přišla natáčet akustický koncert v křiváku. Dojde i na kapelní neshody či cestování po světě, během nějž Zemánek málem umučil zbytek formace píšťalkou na kobry. A pak rozezvracel celý autobus.
Podcast Headliner CZ můžete poslouchat komplet zdarma. Minisérii Wohnout: Třicet let po svým v něm najdete každou středu. Pokud vás naše podcastová tvorba baví, podpořit nás můžete na herohero.co/notyvole nebo forendors.cz/notyvole. Děkujeme.
Teď už Banány připravit, jdeme na to. Všechno nejlepší, Wohnouti!
A níže si můžete přečíst pět historek, o kterých byla v podcastu řeč.
1. Mučení Trhákem
Zemánek: V kapelní dodávce jsme mívali DVD přehrávač a televizor. Jenže těch DVD jsme měli málo, tak jsme pořád dokola pouštěli film Trhák. Ale opravdu pořád dokola. Nakonec jsme ho znali zpaměti včetně všech písniček. Matějovi to tenkrát hrozně vadilo. Jednou nám dokonce to DVD vyhodil za jízdy z okna.
Fenek: My jsme si ho samozřejmě sehnali znovu a pak jsme se mu i pomstili.
Zemánek: Říkal, že se bude dívat na nějaký svůj film na počítači. A my jsme mu do něj v šatně tajně pod ikonu toho filmu natáhli Trhák. Takže on si chtěl pustit ten svůj film a měl tam… Trhák.
Zemánek: No ale jak jsme to furt omílali, tak jsme si jednoduše řekli, že z toho uděláme projekt. A skutečně jsme naplánovali několik zkoušek a pak vystoupení v Lucerna Music Baru. Vypadalo tak, že za náma byl puštěnej film. A když přišlo na písničku, my do něj začali hrát živě.
Fenek: Strašná, strašná kravina. A strašný práce s tím bylo, protože to nebylo točený na klik, takže plavalo tempo a já se to musel naučit, aby film zase plynule navázal...
Zemánek: Brali jsme to jako jednorázový projekt, že to skončí. Ale na koncertě byl režisér Zdeněk Suchý a nějak se mu to zalíbilo. Bylo to zrovna v roce, kdy umřel Ladislav Smoljak. Tak zařídil, že to odehrajeme jako poctu v rámci filmového festivalu v Karlových Varech.
Fenek: Takže jsme samozřejmě začali znovu zkoušet.
Zemánek: Chtěli jsme, aby to bylo stylový, tak jsme si na cestu do Varů najali starou karosu, měli jsme trička Trhák, prostě jsme to dotáhli opravdu do konce. V tom divadle, kde jsme měli hrát, se přes den pouštěly filmy v rámci festivalu, takže jsme mohli zkoušet jenom v noci. A během té zkoušky se většina ansámblu strašně ztřískala. My jsme z toho s Fenkem, jak jsme měli všechno na starosti, byli nervózní.
Fenek: Spíš naštvaný.
Honza: Ale nakonec se dokonce přišel podívat i přímo Zdeněk Svěrák. On se toho asi bál, protože se nějak domák, že pankáči z Prahy si vzali film, který on ještě neměl moc rád.
Zemánek: Ale nakonec za náma po koncertě přišel do šatny a byl dojatej. Moc se mu to líbilo.
2. O krizi jsem si přečetl až v knize
Honza: V knize Třicet svíček na dortu, kterou o nás napsal Matěj, jsem se dočet, že jsem měl tvůrčí krizi. Do tý doby jsem o tom ale úplně nevěděl. Podle mě to nebyla úplně moje tvůrčí krize, protože mě tehdy bavilo tvořit. Ale byla to spíš taková komplikovaná kapelní situace kolem alba Karton veverek.
Matěj: Bylo to někdy kolem roku 2008 až 2010 a byla to podle mě naše nejhorší deska. Tehdy nám i spadly návštěvnosti a celkově se nedařilo. Album vznikalo v takových dost depresivních a dramatických okolnostech. V době, kdy jsme měli skládat, mě na Ukrajině sebrali s marihuanou a na měsíc a půl mě tam zašili, protože jsem čekal na soud. Kluci museli zkoušet ve třech a nějak se to pytlíkovalo. K tomu jsem měl i rodinné a osobní problémy, o kterých nechci mluvit. Byla to moje velká životní krize, ale chemie v kapele celkově taky nefungovala.
Zemánek: Tehdy se nám nedařilo. Nestíhali jsme natáčení.
Matěj: A ještě řešili tehdejší manažerku.
Honza: Zkrátka taková věc, která musí nastat, aby mohly přijít lepší časy. Spíš bych to období shrnul tím, že každá místnost potřebuje jednou za čas vyvětrat.
Zemánek: Ale obrat přišel záhy, když jsme se rozhodli natočit znova naše písničky na bestofku tak, jak jsme je hráli na koncertech. Podle mě nás právě to tehdy zase semklo dohromady. Znova jsme se ponořili do vlastních věcí. A najednou si uvědomili, že je všechno v pohodě a zase fungujeme jako dřív.
Honza: Ale je fakt, že než přišlo období, kdy se kapele začalo dařit, nějakou krizí jsme si prošli všichni.
3. Klientský restart
Matěj: My jsme tenkrát dlouho nevěděli, jak z toho ven. A pak nám došlo, že jediný, jak to můžeš nakopnout, je, že si kurva sedneš ke kytaře a začneš zase makat. A na desce Našim klientům jsme to udělali všichni. Vrátili jsme se k naší první desce, kdy tady to byl naprostej standard. Každej cvičil doma, furt jsme zkoušeli, byla tam taková chemie, ze který to album vypadlo. A během pár měsíců jsme měli nový písničky, ta energie se vrátila a udělali jsme podle mě naši nejlepší desku.
Honza: Podle názvu jsme pojmuli celou image, že jsme firma, představujeme svůj produkt a lidem z něj na koncertech hrajeme ukázky. Že na pódiu jsme de facto lidi v práci a diváci se na nás koukají, jak pracujeme, zatímco oni mají volno. Takže my jsme firma a vy jste naši klienti. Samozřejmě všechno ironicky.
Matěj: Ale lidi to asi taky bavilo. My jsme na začátku kapely rostli, pak jsme se zastavili, pak to celý spadlo úplně dolů. A díky albu Našim klientům jsme zase vylítli do nějaké výšky, ve které se od té doby, alespoň bych řekl, držíme. Jsme festivalová kapela v dobrých časech a máme plný kluby po celý republice. Tenkrát si to prostě zase sedlo.
4. Svaz českých bohémů
Matěj: Většina písniček vzejde z nějakého intenzivního cvičení. Svaz českých bohémů ale vznikl tak, že jsem byl v Indii na dovolený a večer na pláži jsem si dal brčko. Zapadalo slunce, byl fakt hezkej večer a vedle ležela španělka, kterou s sebou vozím. Vzal jsem ji do ruky a normálně to ze mě vypadlo. Což se stane málokdy. Najednou jsem měl stěžejní věty a stěžejní kolečko akordů, na kterým se celá písnička točí.
Honza: Brácha tehdy, když jsme dávali dohromady nápady, vytáhl notebook. A bráchův notebook, to je fakt výtvarný dílo, protože tam chybí půlka kláves, přes půlku displeje nic nevidíš, protože tam je prasklina, je to zasypaný tabákem, je to věc, u který se modlíš, jestli nastartuje.
Matěj: Bylo to už v době, kdy jsme měli uzavřenou desku Našim klientům. Měli jsme tenkrát velkej autorskej přetlak, z asi třiceti věcí jsme horko těžko vyselektovali těch patnáct na desku. A já pak z Indie přivez do zkušebny tohle: Kluci, ještě tady mám takovou blbost, já vím, že už tam není místo, ale stejně vám ji pustím, jen tak, abychom se zasmáli.
Honza: Pustil nám tam něco, co už byl zárodek Bohémů. Dělal to v nějakým programu, kterej ti automaticky nabídne bum-čvacht, bum-čvacht bicí. Brácha to do toho nazpíval a ono to fungovalo. De facto to tak skoro zůstalo.
Matěj: Klukům se to líbilo a řekli, že to dáme na konec desky jako srandu. Prostě to byl outsider.
Honza: Vždycky jsme říkali, že na konci je nějaká bonusovka, tak tohle bude bonusovka, taková legrace. A nějak se tomu nevěnovala pozornost. Text dělal brácha, ale vím, že to nebylo ještě úplně ready, když jsme seděli na chatě a nazpívávali to. Furt se měnily verze, než tam zakotvilo spojení „na sračky“. Zaplať pánbůh! Kvůli tomu se to nedostalo do rádií. Jinak by možná ta písnička rotovala někde na Evropě 2 a už by ji všichni nenáviděli. Jenže ona se stala hitem zdravě. Lidi si to hodně pouštějí na mejdanech, když pařejí, tak to tam jede dokola.
Matěj: A do dneška je to naše nejúspěšnější věc.
5. Píšťala na kobry
Honza: My jsme čundráci. Se Zemánkem chodíme od 16 let na výpravy. Každý roční období. A vychutnáváme si tu svobodu, že máš batoh na zádech, mapu, něco si plánuješ a jdeš. Tohle se pak postupně přeneslo do cestování po světě. S tím, že i to čundrování po Čechách si stále držíme.
Zemánek: Dřív jsme ale jezdili i ven spolu.
Honza: V roce 2005 jsme byli asi dva měsíce v Indii. A protože se Zemánkem se známe od základky, furt děláme nějaký píčoviny školního charakteru. A pak se nejradši smějeme věcem, který jsou extrémně trapný. No a tohle s náma brácha musel snášet celý dva měsíce.
Zemánek: Víte, jak tančí kobra?
Honza: To její tančení se vyvolává takovou tykví, takovou píšťalou. Její zvuk je tak idiotský, že se i ta kobra prostě musí hejbat. A Zemánek si tehdy v Indii tuhle píšťalu pořídil a hrál na ni každej večer.
Zemánek: Asi jsem ji používal opravdu hodně, ale nechtěně. Neuvědomil jsem si, že tím někoho trápím.
Honza: Pak mu to večer někdo rozšlápl.
Zemánek: Do dneška se nikdo nepřiznal.
Honza: A dodneška nedošlo k žádnýmu prozření. Na cesty už jezdíme spíš každej sám.
Další epizody podcastu poslouchejte zde.
WOHNOUT: Třicet let po svým. A Bůh pravil: Budiž Banány! (1)
WOHNOUT: Třicet let po svým. Kterak grázl srandista a metalista do kapely přišli (2)