V rozhovoru se vrací k začátkům v Austrálii, přesunu do Evropy, mluví o práci s PJ Harvey, proměnách vztahu k hudbě i o svobodě v tvorbě.
Jak vzpomínáte na dobu s kapelou The Boys Next Door – vaší první s Nickem Cavem, Phillem Calvertem a Tracym Pew?
Je to už hodně dávno, vybavuju si tu dobu docela dobře, ale je to po čtyřiceti pěti letech vzdálená vzpomínka. Vybavuji si spoustu detailů, ale dost věcí jsem už asi taky zapomněl.
Co pro vás tehdy znamenala hudba?
Věci a jejich významy se mění, důrazy se v průběhu let posouvají a člověk může mít i k sobě samému v různých oblastech odlišný vztah. Asi se to promítá i do vztahu k tomu, co tvoříte, nebo k tomu, co vás obecně zajímá, ale těžko se to definuje. Pamatuju si, že jsem v začátcích chtěl zkusit vytvořit něco originálního, inspirativního a pokud možno jedinečného. Na mém vztahu k hudbě se asi změnilo to, že mám pocit, že se mi některé z těch věcí za ty roky podařilo naplnit, takže už o ně neusiluji. Vlastně ale možná pořád aspiruji na to, abych to dělal dál. Takže se vlastně změnilo jen to, že už mám za sebou nějakou historii.
Když jste se přestěhovali z Austrálie do Londýna, měli jste strach, nebo se cítili neporazitelní?
Nemyslím, že bychom měli strach. Byli jsme vrženi do prostředí, kde jsme museli najít způsob, jak přežít a zaujmout se svou hudbou. Do jisté míry bylo nepřátelské a nevstřícné. Ale byli jsme mladí a odvážní a upřímně řečeno nás to moc neodrazovalo. Rozhodně jsme se ale v roce 1980 necítili ani neporazitelní. To přišlo až o něco později, když jsme si ujasnili náš hudební směr, soustředili se a měli pocit, že máme něco velmi silného a konkrétního, co můžeme nabídnout. V takové chvíli můžete cítit určitý druh neporazitelnosti, nebo alespoň velkou sebedůvěru v to, co děláte a čeho můžete dosáhnout. Zvlášť když je vám kolem dvaceti. Ale když jsme do Londýna přijeli, tak jsme se tak ještě necítili.
Dělali jsme hudbu, která nebyla komerční. Představovali jsme něco dost odlišného a bylo to vlastně v opozici vůči tomu, jak se umění používá – ke komercializaci nebo jako zboží. Vlastně nás do určité míry překvapilo, čeho jsme dosáhli. Zároveň ale bylo vidět, že to patří k té době a že pro to, co jsme dělali, existovalo místo. Lidé na to mohli reagovat, protože právě vycházeli z konce punku a z určitého zklamání a deziluze z věcí, které se už staly, do osmdesátých let. Energie, kterou jsme produkovali, se s tímhle typem uvažování a punkovým postojem propojila, takže si naše tvorba našla své místo.
Chybělo vám později něco z té doby?
Možná v něčem ano, ale myslím, že jsem se vždy prostě spíš posouval dál k dalším věcem. Vždycky jsem měl pocit, že jsem si s sebou odnesl to, co jsem se tehdy naučil v The Birthday Party a v raných Bad Seeds. Přístup k tvorbě hudby a postoj k tomu, co jsem umělecky dělal. Dalo mi to jakýsi rámec, který si nesu dodnes. Projevuje se různými způsoby. Vždycky jsem se snažil dělat něco pro sebe, něco, co je svým způsobem náročné, co se dívá na složité aspekty lidské existence, na náš zápas s věcmi, emoce, se kterými lidé žijí, a tyhle věci předkládat. Až k otázkám o vesmíru, o světě a o věcech, na které nemáme odpovědi. Texty, ke kterým mě to táhne, nebo které píšu, se často noří právě do těchto oblastí. Není to snadný poslech a myslím, že to, co jsem dělal, nikdy nebylo moc snadné na poslech. Platí to dodnes. Je spíš nepravděpodobné, že by má tvorba byla stravitelná nebo zapadala do nějakého proudu nebo typu myšlení. Nejsem moc „v kurzu“. Už dlouho nejsem. A vůbec mi to nevadí. Pořád rád dělám náročnou hudbu.
Byl jste součástí mnoha důležitých momentů světové hudby. Co vám přinášelo největší radost?
Řekl bych, že prostě hudba, kterou jsem dělal. Mám pocit, že jsem vždy jen pokračoval v tom, o čem jsem mluvil – dělal jsem hudbu, která se snaží dostat k nějakému důležitému tématu na základní úrovni. Důležité momenty přicházejí tak nějak náhodou a to, jak se s nimi vyrovnáte nebo jak si je zasadíte do kontextu, spočívá v tom, že zůstanete věrní sami sobě a tomu, co se snažíte vytvořit.
Spolupracoval jste dlouhodobě s PJ Harvey. Jaký vliv měla tato spolupráce na váš život a hudbu a co považujete za nejzásadnější společnou práci?
V zásadě jsem s Polly pracoval proto, že byla moje kamarádka. Dostal jsem se na spoustu jejích desek, protože se jí líbil způsob, jakým hraju, a mně přišlo to, co dělá, velmi zajímavé. Samozřejmě je skvělá autorka, velmi oddaná umělkyně a silná zpěvačka. Já jsem byl často zaneprázdněný různými projekty, takže bych se klidně nemusel zapojovat, ale ona mě pořád zvala a občas byla příležitost se zapojit. Od každého, s kým pracujete, se něco naučíte – i když někdy třeba to, co nedělat. Ale od většiny lidí, se kterými spolupracujete déle, se naučíte hodně. Polly je nesmírně talentovaná, přemýšlivá a má skvělé nápady, takže jsem se od ní naučil hodně. Nejpřínosnější práce pro mě byla ta na Let England Shake, protože tam jsem byl hudebně nejvíc zapojený a na mnoha místech jsem i zpíval. Myslím, že ten projekt jako celek naplnil, o co se snažil, a je to velmi silné a jedinečné dílo. Byl jsem rád, že jsem u toho mohl být.
Co považujete po více než pětatřiceti letech s Nickem Cavem za největší výzvu?
Asi najít si vlastní pozici v tom, co se dělo. Po většinu pětadvaceti let v The Bad Seeds jsem v podstatě fungoval jako člověk, který kapelu v pozadí organizoval, a zároveň jsem byl hlavní producent zevnitř skupiny, spolu s technikem nebo producentem, se kterým jsme zrovna pracovali. Měl jsem tedy na starosti produkci a spoustu dalších věcí, takže největší výzvou bylo asi udržet pod kontrolou vlastní očekávání a schopnosti. V začátcích byly také problémy spojené s tím, v jakém stavu někteří lidé byli – prostředí bylo dost chaotické a nevyzpytatelné. Ale já se soustředil na hudbu a na to, aby byly moje příspěvky funkční. Součástí výzvy bylo také držet to celé pohromadě, ale to byly spíš praktické věci. Skutečné výzvy byly umělecké – dokázat obstát a naplnit umělecké ambice, které v kapele byly.
Chyběla vám někdy ta spolupráce poté, co jste se rozešli?
Ne, vlastně ne. V té době jsem s Nickem pracoval už třicet pět let, takže to bylo samo o sobě docela náročné – je velmi silná osobnost, má hodně výrazných názorů a velké ego, takže práce s tím samozřejmě přináší určité problémy a obtíže. Byl jsem rád, že si můžu dát pauzu, a od té doby mi to nechybí. Chybí mi ale být v té kapele – v té konkrétní kapele. Byla to moje kapela, ta samá, ve které jsem byl už od školy, s Nickem jsme spolu hráli celou tu dobu. Ta už ale neexistuje. Odchod z The Bad Seeds byl velká věc – ta skupina byla hlavní osa celé mé kariéry.
Cítíte ve své vlastní tvorbě větší svobodu než ve spolupracích?
Neřekl bych, že v tom je nějaký velký rozdíl. Ať už píšu, dělám aranže, jsem členem kapely nebo zpěvák – vždycky mám pocit, že se snažím, aby hudba, na které pracuju, byla co nejlepší. Nepřemýšlím moc o tom, jestli mám nebo nemám svobodu vyjádření, když nejde o můj vlastní projekt. Kdyby mi lidé, se kterými pracuju, nedávali prostor přispět tím, co umím, tak bych s nimi nepracoval. V něčem mám dokonce méně svobody, když dělám vlastní věci, protože za všechno nesu odpovědnost. Když spolupracuju s někým jiným – s Nickem, Polly, Markem Snarskim nebo kýmkoli dalším – nakonec jsou za výsledek zodpovědní spíš oni než já jako spolupracovník nebo koproducent. Takže vlastně cítím větší svobodu při spolupráci.
Do Prahy se tentokrát vracíte s křehkými písněmi, které zpíváte s mexickou hudebnicí Amandou Acevedo. Jak tato spolupráce vznikla?
Začali jsme komunikovat online, navázali přátelství a vyměňovali si nápady. Amanda je hodně orientovaná na nápady a přináší jich spoustu, což je skvělé, protože je s čím pracovat. Pracovat s někým takovým je pro mě velmi vzrušující zkušenost. Celá sestava kapely je velmi mezinárodní, ale tak to bylo vlastně vždycky. The Bad Seeds byli už v polovině osmdesátých let směs různých národností – já a Nick, pak Blixa z Německa, Barry Adamson z Británie, Thomas Wydler ze Švýcarska – a tak to pokračovalo. Každá kapela, ve které jsem byl, měla výrazný mix národností. Společnou řeč najdete v hudbě a v inspiracích a ten společný hudební jazyk se hledá velmi snadno. Hudebníci ho hledají pořád – poslouchají věci, sdílejí nápady o náladě, stylu, atmosféře. Je úplně normální pracovat s lidmi z různých zemí.
Žil jste v několika zemích — které místo vás jako hudebníka inspirovalo nejvíc?
Nejsem moc dobrý v určování, co bylo nejlepší nebo které věci mám nejradši – ať už jde o alba nebo země. Nicméně Západní Berlín byl v době, kdy jsem tam žil, velmi inspirativní z hlediska atmosféry a lidí, kteří tam byli, ale nemůžu říct, že by to byla nejproduktivnější nebo nejvíc inspirativní etapa z hlediska toho, co jsem vytvořil. Ale to není jediné kritérium. Jde i o celkový pocit ze života a fungování, jestli vás prostředí inspiruje a přináší vám nové nápady. Západní Berlín byl v tomhle úžasný – pořád se tam něco dělo, bylo to zvláštní místo, vzrušující, ale zároveň trochu divné, depresivní nebo znepokojivé. Mělo to spoustu různých rovin. Inspirace přichází zvláštními způsoby, a ne vždycky ji přinášejí extrémní situace.
Dnes žijete v Melbourne — proč jste se rozhodl vrátit?
Na konci devadesátých let jsem byl už z Austrálie dlouho pryč, rodiče stárli a přišlo mi, že je čas se vrátit a být tam s nimi. Koupil jsem si tam dům a myslel jsem si, že tam budu pár měsíců v roce a zbytek času v Evropě nebo na turné. Jenže to tak úplně nevyšlo. V roce 2000 se mi narodil syn, a to vás přirozeně usadí na jedno místo. Takže jsem tam nakonec začal trávit většinu času. Taková rozhodnutí většinou určují praktické okolnosti – byla to shoda okolností, která mě dovedla zpátky. Klidně bych byl býval zůstal v Evropě celý život, ale prostě se to tak nestalo.