Do žižkovských prostorů klubu Storm Club Prague jsem dorazil kolem půl sedmé, tedy přesně na čas, abych stihl první z celkem čtyř kapel večera. Ten měli provázet australští The Gloom In The Corner, Švédové Thrown a tandem amerických mašin Emmure a Fit For A King. A nutno podotknout, že to byla opravdu jízda.
V podstatě jsem se ani nestačil rozkoukat a už jsem nevědomky stál uprostřed zběsilého mosh-pitu, který rozpoutali The Gloom In The Corner prvními údery do svých hluboko podladěných kytar. Ti si svůj kratičký půlhodinový set užili se vší parádou a do publika hnali bez zbytečných pauz jeden nářez za druhým. Sympatický byl projev frontmana Mikeyho Arthura, který skvěle komunikoval s publikem a po každém songu se pod pečlivě vypěstovaným knírkem mile usmíval. No panečku, ještě máme před sebou tři kapely a publikum už pomalu suší trika.
Gloom In The Corner
A po další půlhodince mohlo znovu, protože se na pódiu následně objevili švédští řezníci Thrown. Osobně jsem se na tuhle partičku těšil nejvíce, jelikož jsem ještě neměl možnost je vidět naživo. No a svou pověst naprostých šílenců ve Stormu naplno potvrdili. S údivem jsem po celou dobu jejich setu sledoval, jak téměř na každý song zpěvák Marcus Lundqvist hází mikrofon do zuřícího davu, který znal snad všechny kapelní texty. Úžasnou energii a naprosté splynutí publika s kapelou navíc podpořil i poměrně slušný zvuk. Jediné, co však Thrown chybí, je basák… Nasamplovaná basa do pozadí sice dobře plnila svou funkci, ale v podání hráče z masa a kostí by celkový zážitek ještě více umocnila a pravděpodobně i kapelu ten večer korunovala nejlepším výkonem.
Thrown
Po Švédech tak stál před legendami žánru Emmure nelehký úkol, ještě více rozložit už tak rozmlácený a divoce pařící dav, který stále neměl dost. Musím podotknout, že s jejich nástupem byl okamžitě znát lepší zvuk a vypiplaná příprava na tenhle monstrózní set. Emmure sice hráli převážně písně z posledních desek Look At Yourself (2017) a Hindsight (2020), ale nezapomněli připomenout i své kořeny skrze starší tracky jako R2Deepthroat, Children of Cybertron nebo Sunday Bacon. Svou nespoutanou a precizně zahranou show velkolepě zakončili peckou When Keeping It Real Goes Wrong z debutového alba Goodbye To The Gallows (2007). Pekelně nahřáté pódium tak více než důstojně předali hlavním hvězdám večera.
Emmure
Na reakci Fit For A King jsem byl zvědav už jen proto, že se jednalo o jedinou kapelu večera, která kromě drsných screamů využívá i čisté hlasy. Vlastně jsem měl od začátku trochu obavy, jak tenhle o parník melodičtější metalcore na rozdováděné publikum zareaguje. No a nakonec musím konstatovat, že emotivnější závěr večera jsem už opravdu dlouho nezažil.
Američané se do toho obuli se vší vervou a od začátku vypálili do davu skladbu The Hell We Create. Zvuk byl opravdu parádní a na čtveřici bylo znát, že si tuhle party chce vzít pro sebe. Už po první skladbě mi spadla brada, když frontman Ryan Kirby přešel z nesmírně chytlavých screamů do nebesky nádherných, čistých vokálů… Jo, na desce má dneska každá druhá kapela skvělé vokály díky zmáknuté produkci, ale to, co ze sebe Kirby doloval, bylo jedním slovem úchvatné.
Fit For A King
Zejména v emotivních skladbách jako Falling Through the Sky a Locked (in My Head) vyloženě exceloval, až jsem kapelu trochu podezříval, jestli to náhodou nemá puštěné na playback. Ani náhodou… Tohle byl naprosto profesionální výkon jednoho z nejlepších vokalistů žánru.
Fit For A King
Obdobně jako předkapely, i Fit For A King krásně komunikovali s publikem, v němž někteří pomalu začínali ronit slzy. A že Fit For A King nakonec večírek zcela ovládli, svědčilo i nekonečné množství zvednutých paží, které se zvedaly a mávaly na chytlavé a známé refrény. Zejména na závěrečné skladby jako Vendetta, When Everything Means Nothing a God of Fire pařil ve Stormu snad úplně každý včetně těch z posledních řad. Fit For A King si tenhle koncert nesmírně užívali, což demonstrovali i dvojitým závěrečným přídavkem v podobně hitů Deathgrip a The Price of Agony, které klub definitivně rozložily na trosky.
Fit For A King
Famózní večer čtyř kapel ukázal to nejlepší, co současná corová scéna nabízí. Naprosto profesionální a sebevědomé výkony všech vystupujících, které se evropskému publiku chtěli předvést v co nejlepším možném světle. K vynikající muzice navíc perfektně zapadal i světelný vizuál klubu, který celkovou atmosféru ještě více umocnil. Ačkoli jsem do Stormu přicházel z lehkými obavami, nakonec jsem z něj odcházel naprosto spokojen a nasycen enormní energií z fantastického večírku.