Vykřičníky !!!! jsou šestou řadovou deskou The Fialky a jejich dosud nejúspěšnějším titulem. Právě fyzické nosiče sehrály klíčovou roli. První limit 300 vinylů zmizel během deseti minut, celý náklad tisíce kusů se doprodal v průběhu roku. Pro kapelu, která stála u návratu vinylu na domácí punkovou scénu, to dává smysl.
Zlatá deska v punku. Je to výhra, nebo první varovnej signál, že se něco pokazilo?
Já myslím, že to není ani jedna z těch věcí. Na zadek jsme si z toho nesedli, protože pro nás už bylo výhrou, že jsme album dokončili a jaké na něj přišly reakce. A varovný signál to rozhodně není – spíš je to v kontextu naší kapely docela vtipný.
Každopádně žádnej konec punku to neznamená. Je to spíš skvělá zpráva, že lidi tahle muzika pořád baví a že milujou vinylový desky. Je to sice ocenění za prodej, ale reálně to pro nás neznamená nějaké velké peníze. Realita je taková, že náklady na studio se nám ještě ani nevrátily – možná jsme tam nemuseli trávit tolik času a dělat to tři roky
A když jsem si to náhodou googlil, tak zlatou desku nedostal jen Gott a podobně, ale třeba i Půlnoční rebel od Plexis nebo myslím Sme v hajzlu od SPS, který kralovalo prodejním hitparádám na začátku devadesátek. A to tehdy byly potřeba úplně jiný čísla.
Takže jste neměli chuť tu cenu hned po převzetí hodit do Vltavy, aby zůstalo „čistý“ svědomí? Jak ji berete?
To rozhodně ne. Předával nám ji Pavel Papagáj z našeho labelu PHR Records, který vydává skvělý punkový desky a je s náma už od první oficiální nahrávky.
O tom, že na to máme nárok, jsme se dozvěděli ze Supraphonu, přes který máme album na streamech a který od Pavla bere i desky a CD do obchodů. Když se zjistilo, že už nejsou další kusy k doplnění, upozornili na tu možnost – a nám všem to přišlo fakt vtipný. Navíc to krásně vyšlo, že jsme si to předali po roce na stejném místě, kde se deska křtila. Na koncertě v Meet Factory, kam přišlo 700 lidí.
LP se prý vyprodalo za deset minut. Proč si myslíte, že zrovna tahle deska měla takový úspěch?
Za deset minut se vyprodal jen limit 300 kusů, celý náklad 1000 desek se pak prodával postupně během roku.
Na našich nahrávkách je znát, z jakého jsou období – přístup i určitá kvalita se časem mění. I když jsme to pořád my a řešíme podobná témata, tentokrát se nám podle mě podařilo vzít z předchozích nahrávek to nejlepší a dát to dohromady ve chvíli, kdy už máme jasnou představu a zkušenosti. Ale pořád to smrdí Ramones, Vibrators, Cock Sparrer nebo Rancid.
Vinylový boom jste pomáhali nakopnout a dneska z něj ale těžíte. Proč si myslíte, že dneska nejvíc fungují právě vinyly?
Asi je to tím, jak je dneska všechno nehmotný a virtuální – a tohle je prostě zázrak: kus plastu hraje, jak je to kurva možný!
Plus ten velkej obal a nutnost aktivního poslechu – přehazuješ strany, listuješ bookletem. Pro punk je to naprosto zásadní nosič. První nahrávky vycházely na sedmipalcích a deskách, nebyla to kazeta ani CD. Punk rock prostě nejlíp zní z vinylu.
Když jsme v roce 2010 vydali první věc na tomhle nosiči, tak jsme krom pár oldschool crust punk kapel a snad Zeměžluče byli jedni z prvních, kdo se k vinylu v ČR vrátil. Možná i proto je s náma tak spojený.
Co teď s kapelou chystáte? A máte ambici trumfnout Vykřičníky?
Podruhý už by to nebyla sranda, takže žádný další ambice na podobný ocenění nemáme.
Právě teď chystáme EP United, což bude speciální reedice našeho prvního studiového materiálu z roku 2006. Vyjde v rámci podzimního turné s SPS – je neuvěřitelný, že už je to 20 let. Díky těmhle čtyřem písničkám jsme pak o rok později vydali první album Průser a všechno začalo.
A teď nepříjemná věc: jak velkej podíl na tý zlatý desce má to, že jste byli na titulce Headlineru?
To je jasný že velkej!!! Do tý doby jsme sice jednou na titulce byli, ale nevím, jestli se zpravodaj Horních Počernic dá počítat – takže tohle bylo v hudebních médiích poprvé. Jinak si vaší podpory moc vážíme. Třeba krásný bilanční materiál, který jste o nás vydali v roce 2018, pak vyšel jako příloha reedice jedné z našich desek. A ten loňský k 25 letům bych taky někdy v budoucnu rád podobně připomněl.
Text: Martin Půlpán