Kanadská zpěvačka letos slaví třicet let od vydání svého nejslavnějšího alba Jagged Little Pill, kterému také věnovala nejvíce prostoru, z desky zazněly téměř všechny písně. A i zbytek setlistu zůstával pevně zakořeněn v devadesátkách u následujícího alba Supposed Former Infatuation Junkie. Zvolila si poměrně zajímavý přístup, kdy část písní hrála jen ve zkrácených verzích, ze kterých pak přešla do další skladby, snad proto, aby do omezeného prostoru dostala co nejvíce materiálu.
Doprovodnou show měla připravenou jen v zásadě jednoduchou a minimalistickou. Jen začátek věnovala sestřihu výpovědí, ve kterém se řada umělců vyznává z toho, jak je ona i její hudba ovlivnila. Později vizuální doprovod pokračoval v podobě pár projekcí či vizualizací s úryvky textů, nebo také poselstvím o tom, že ženy v dnešním světě čelí stále nerovnosti i násilí. Celkově vystoupení hudebnice stavěla především sama na sobě a svém hlasu. Právě na něm se běh času vůbec nepodepsal a Alanis sebevědomě vyzpívávala všechny své náročné vokální party. Ten výkon byl natolik dobrý, až mě v jednu chvíli kacířsky napadlo, jestli nejde o playback, ale ne – podle různých záchvěvů v hlase i dalších nuancí šlo skutečně o kompletně živý výkon.
Pokud by se dalo koncertu něco vytknout, tak jen trochu monotónní první polovina, v níž by se dal setlist buď mírně prokrátit nebo něčím zpestřit. Třeba i větší komunikací s publikem, zpěvačka toho totiž fanouškům moc neřekla a spíš jen vždycky rovnou pokračovala další písní. Za polovinou vystoupení jedna změna v tempu a formátu přeci jen přišla v podobě intimního bloku tří akustických písní (Rest, Mary Jane, Perfect), na který kapela vyměnila elektrické kytary za akustické, klávesy za klavír a klidnou atmosféru podtrhli tím, že si sedli na židle.
Pak už došlo na největší hit Ironic, který společně s Alanis odzpívalo celé Výstaviště. Základní set končil další slavnou písní You Oughta Know, na kterou jsem se těšil a byl jsem zvědavý, jak si s ní naživo poradí. A ona to zvládla opět bravurně. V přídavku se nejdříve přitvrdilo peckou Uninvited, kde si kytarista vystřihnul málem až metalové sólo, zatímco se Alanis točila v piruetách a mávala vlasy, na úplný závěr pak Alanis Morissette poděkovala všem pomocí písně Thank U, kterou dojemně doprovázely screenshoty zpráv s poděkováními od fanoušků z celého světa.
Ano, byl to vzpomínkový koncert, ale gradoval do parádního finále, které muselo uspokojit nejen její skalní fanoušky, kteří přišli za trochou nostalgie.