Když jsem v sedm večer přicházel do Roxy, nevěřil jsem vlastním očím. Na konci krátké, sotva pětihlavé fronty před vstupem do klubu totiž stáli Aldous Harding, H Hawkline a Mali Llywelyn. Civilně a nenápadně čekali, než na ně dojde řada a dostanou se do klubu, kde měli o devadesát minut později odehrát vlastní koncert.
Publikum před ním rozehřála novozélandská písničkářka Vera Ellen. Její emotivní indie pop s lehce rockovým nádechem se ukázal jako ideální předehra k tomu, co mělo následovat. Čtyřčlenná sestava nabídla půlhodinu zasněných melodií, zvonivých kytar i překvapivě energických momentů. Závěrečná Broadway Junction pak ukázala, že Vera Ellen umí být nejen křehká, ale i výrazně epicky působivá.
Že je Aldous Harding jedinečná, nepodobající se nikomu jinému, platilo před třemi lety v Paláci Akropolis a platí to i v roce 2026. Jakmile vstoupila na pódium zaplněného Roxy, okamžitě převzala kontrolu nad prostorem. Ne slovy. Ne gesty směrem k publiku. Prostě jen svou přítomností.
Úvodní Train On The Island z aktuální stejnojmenné desky naznačila směr večera. Aldous Harding v černých kalhotách, černých kotníkových botách a vínové bundě s bílými pruhy na rukávech působila jako postava z vlastního světa. Její robotické pohyby, nepřirozené úhly prstů, tiky, mrkání i drobné mikropohyby na stoličce vytvářely fascinující divadlo. Jako by písně nehrála, ale nechávala jimi procházet celé tělo.
Přitom nešlo o žádnou velkou show. Obešla se bez projekce i efektů. Jen několik světel a hudba. O to víc vynikla síla skladeb a hravost a bohatost jejich aranží. Harding navíc zahrála všech deset písní z nové desky vydané na začátku letošního května, což je při setlistu čítajícím 17 položek téměř nevídané.
One Stop těžila z dramatických klavírních akcentů a výborných vokálů Mali Llywelyn. Venus In The Zinnia doslova explodovala mohutností kapely. Klasika Treasure z průlomové desky Designer (2019) naopak ukázala, jak výjimečně Harding pracuje s tichem a prostorem. V publiku panovalo takové soustředění, že bylo slyšet i hučení větráku bojujícího s velkým vedrem v sále.
Právě schopnost udržet několik stovek lidí v naprostém tichu patří k největším dovednostem Aldous Harding. I během koncertu v Roxy komunikovala způsobem, který zcela obchází jazyk. Slov vyřkla směrem k publiku za celý večer jen pomálu. Několikrát poděkovala, jednou se zeptala: „Chcete ještě něco zahrát?“ A to bylo prakticky vše. Přesto mezi ní a publikem fungovalo mimořádně silné napojení.
Velkou zásluhu na tom měla i výtečná čtyřčlenná kapela. H Hawkline (oproti předchozímu pražskému vystoupení přidal brýle) střídal kytary, baskytaru i syntezátory a jeho vokály a dvojhlasy s Aldous Harding zněly doslova božsky. Mali Llywelyn přidávala klávesy, syntezátor, kytaru i harfu, která ozdobila členitou What Am I Gonna Do?. Právě během jejího sóla si Harding lehla na pódium a zadívala se do stropu. Bizarní? Možná. Přirozené? V jejím případě naprosto.
Vrcholů bylo víc. Majestátní Fever, křehká Warm Chris nebo přídavková Imagining My Man, kterou publikum poznalo už po prvních tónech. A když koncert gradoval závěrečným přídavkem Designer, drobná chyba na pódiu vyvolala jen pobavené úsměvy muzikantů. Přesně takový byl celý večer – lidský, nenucený a odzbrojujícím způsobem autentický.
Koncert v Roxy nebyl tak ohromující a překvapivý jako pražské vystoupení Aldous Harding před třemi lety. Přesto šlo o skvělý zážitek, což ostatně dokládal mohutný aplaus publika následující po každé skladbě. Aldous Harding zůstává záhadnou a fascinující umělkyní, která si dokázala vybudovat vlastní svět a pozvat do něj ty, kteří se jím chtějí nechat okouzlit. Na devadesát minut jsme v něm s mnoha dalšími mohli v Praze pobývat společně. A rozhodně to za to stálo.
Verdikt: 90 %
Aldous Harding, support Vera Ellen
22. června 2026, Roxy, Praha
