Boskovický festival mám rád a vždy se na něj hodně těším. Nemohl jsem si jej nechat ujít ani letos. Osobně do Boskovic jezdím primárně za muzikou, takže jsem se věnoval převážně hudebnímu programu. Ten opět poskytoval bohatou nabídku z tuzemské, nejen alternativní, scény napříč žánry i s několika zajímavými zahraničními jmény.
Bohatý program toho nabídl mnoho a nebudu se rozepisovat o každém jednotlivém interpretovi, kterého jsem viděl. Rád bych zprostředkoval své dojmy z vystoupení, která byla dle mého subjektivního pohledu nejzajímavější.
Rozjezd s domácí scénou
Ve čtvrtek se ještě nehrálo na dvou hlavních pódiích, takže počátek večera jsem strávil na kopci ve stanu na Palouku Potrvá. Užil jsem si znojemské bratrské duo The Queues, které jen v sestavě kytara a bicí stan zaplnilo syrovým a energickým garage-rockem s vlivy punku a stoner-rocku, a moji oblíbenou brněnskou noise-rockovou kapelu sinks. Obě skupiny představily nový materiál a obě mě svými výkony hodně potěšily. Sinks sleduji už od jejich úplně prvního koncertu, viděl jsem je naživo mnohokrát, byl jsem svědkem jejich růstu. Zase byli lepší než kdy dřív, což přisuzuju zejména tomu, že Vendula Purkyšová v novějším materiálu dostává více vokálního prostoru, což jejich spleť minimalistických harmonických pasáží, výbušných momentů blížících se hranici hluku, úderné rytmiky, výrazných a opravdu skvělých melodických basových linek a nevybíravě expresivního zpěvu Antonína Miky posouvá ještě o poznání výše.
Skutálel jsem z kopce dolů do Zámeckého skleníku, který je každoročně věnován různým odnožím blues a zejména ozvěnám festivalu BluesAlive. Stihl jsem velmi příjemnou směsici blues, jazzu, funku, rocku, fusion nebo alternativního country v hudbě hráče na foukací harmoniku a vokalisty Ondřeje Konráda s výbornou kapelou Gumbo.
Ondřej Konrád a Gumbo
Okouzlující Monika Načeva
V pátek již program probíhal na všech pódiích, a za mě oplýval nejnašlapanější dramaturgií z celého festivalu. Z ní bych chtěl vypíchnout performanci rapového dua tvořeného Alenou Novotnou a Štěpánkou Todorovou doprovázeného live dýdžejem Matějem Šímou, tedy skupinu Hihihahaholky. Už jsem je jednou viděl a přiznám se, že tehdy mě to moc neoslovilo. Ale v Boskovicích na UNI scéně mě jejich alternativní rap postavený na výbušné kombinaci beatů a syrových, hořkosladkých textech vystřelil z bot. Také jsem si uvědomil, že ty holky neumí jen rapovat, ale i zpívat. Když to otevřou a zpívat začnou, jejich tracky mají neskutečné koule. Takže pro mě vlastně byly překvapením odpoledne.
Hihihahaholky
Další překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Stalo se jím španělské trio Pionera, které do nás na Panském dvoře natlačilo nekompromisní post-hardcore říznutý post-punkem a osmdesátkovým heavy metalem. Precizní rytmika (mimochodem jejich bubeník je ďábel), nezaměnitelná kytara, silné melodie a neodolatelná španělština. Prostě hudba, která nikoho nenechá v klidu, nutí tančit, mlátit hlavou, podupávat a zpívat refrény v jazyce, kterému nerozumíš. Výborní jsou.
Než jsem se přesunul, nenechal jsem si ujít skupinu Moře dní, abych si s nimi mohl zazpívat ty jejich příjemné žánrově pestré písničky. Protože nakonec co je v muzice víc než písnička. Tak jsem si nimi užil Dovolenou, promarnil život jako Akvarijní rybička a bylo mi dobře.
Moře dní
Následně jsem zůstal až do konce večera v Letním kině, protože tak silný line-up jsem v jeden večer v Boskovicích na největším pódiu snad ještě nezažil. Otevřela ho skupina Branko's Bridge, která rozháněla déšť svým indiečkem, do kterého přimíchává country a americanu. A bylo to parádní! Hodně mě potěšili svojí nenuceností, zmáknutou instrumentací, nezaměnitelným zvukem a samozřejmě a skvělou muzikou. Ta kapela mi prostě vyrostla před očima a je schopna utáhnout i poměrně velké festivalové pódium. Brankův most v Bělehradě bych si jednou rád prošel s jejich hudbou ve sluchátkách.
Následně opanovala pódium Monika Načeva s novou kapelou a setem čerpajícím z posledního alba Jdem temným dnem. Musím říct, že to bylo nejlepší vystoupení, které jsem od Načevy zažil (a že jsem jich pár zažil). Šla z toho taková síla, že jsem udělal jen pár fotek pod pódiem a potom si šel sednout na lavičku do amfiteátru a jen na sebe nechal ty emoce působit. Veliká krása.
Načeva
Krása a emoce pokračovaly i následujícím koncertem Jakuba Königa s kapelou Hvězdy. Jakub naživo písničky ze svého sólového alba Hvězdy podává trochu jinak než na nahrávce. Provedení songů je o poznání alternativnější a civilnější, ale mám za to, že daleko emocionálnější. Při skladbě Tatínci, ve které Jakub zpívá „A potom myslí na ty svý táty,
A na všechny ty piva, Co už na ně společně nikdy nestihnou zajít“ jsem se opět neubránil slzám, stejně tak jako Jakub na pódiu. Na závěr večera však všechny chmury rozehnala skupina The Stylists svojí nadupanou taneční jízdou.
Jakub König
Objev letošních Boskovic? O.
Sobotu jsem začal poslechem post-rockového, a chvílemi až post-metalového, tria November Might Be Fine z Polska. Atmosférické kytarové pasáže, ve kterých každá nota oplývá emocionálním nábojem, podporované sofistikovanou rytmikou tvoří převážně instrumentální muziku, která přechází od introvertní apatie až k depresivní nasranosti, kterou v některých sonzích umocňuje i zpěv. Těžké hlučné fragmenty kontrastující s citlivým melodickými pasážemi mě uhranuly a November Might Be Fine Pro se pro mě stali dalším překvapením Boskovic. Samozřejmě jsem si počkal i na set slovenské legendy temné alternativy Ľahká Múza, protože jejich nadžánrová a experimentální muzika kombinující gotické a melancholické prvky s charakteristickou zvukovou pestrostí je naživo vždy intenzivní zážitek. A byl jím i v Boskovicích.
Jelikož jsem chtěl slyšet set tria Kochlea, nezbývala mi jiná možnost, než se naposledy vyplazit na Palouk Potrvá. Dobře jsem udělal. Zrovna když jsem se vydýchal, vzala mi znovu nalezený dech basa, bicí a saxofon, který v novějších skladbách nahrazuje kytara, a noir muzika na pomezí nu-jazzu, post-rocku a krautrocku. Někde jsem četl, že Kochlea hrají hudbu k filmům, o kterých nevíte, že jste je viděli. Já bych je ani vidět nechtěl, protože při jejich hudbě si je v hlavě rád režíruju sám.
Zůstal jsem i na následující set, o který se postarali pánové Ctib, Zay a Keč, tedy rožnovská kapela Chorobopop, která na posledním dvojjediném albu Svobodě na stopě vlastně udělala splitko sama se sebou. Polovina alba je post-punková a polovina synth-popová. Všechna jejich alba mám rád a často si je pouštím, ale nejvíce si jejich koncertní energii užiju v malém klubu. Takovou atmosféru stan na palouku evokoval. Bylo to opět energické, nakažlivé a skvělé.
Zbytek večera jsem rozjímal při muzice na pomezí folku a rocku italské skupiny Psychopathic Romantics. Hlavně mě ale vystřelilo, tentokráte nejen z bot, ale i z ponožek, britské duo O. Kdybyste je hledali, za O je tečka. Jen dva lidi, baryton saxofonista Joe Henwood a bubenice Tash Keary, ale obrovský zvuk a naléhavá energie. Dvojice produkuje nespoutanou muziku pohybují mezi post-punkem, jazz-rockem, punk-jazzem, s dubovými a doom-metalovými prvky. Byla to neskutečná jízda. Do zemětřesení saxofonových zvuků šlehaly blesky bicích. Jejich koncert byl téměř fyzický zážitek. Mohu prohlásit, že O. jsou pro mě největším objevem letošních Boskovic a rád bych je někdy viděl v malém klubu.
O.
Možností i zážitků bylo samozřejmě mnohem víc, každý si mohl najít to svoje. Slibně znějící program pokračoval i v neděli, kdy už jsem se bohužel nemohl zúčastnit. Závěrem konstatuji, že se i třiatřicátý ročník ročník festivalu v Boskovicích povedl. Pořadatelům se dlouhodobě daří držet kvalitu programu na hodně vysoké úrovni a nezbývá mi. než jim popřát hodně sil, nadšení a chuti do dalších ročníků. Pokud jste v Boskovicích ještě nebyli, tak si někdy zajeďte, stojí to za to. Já se tam určitě zase vrátím.