Poslední březnový den předvedli originální stylový mix, ve kterém nechybí prvky kabaretu a hereckého šansonu, ale ani kapka jazzu. Nechybí ani parodie. Třeba písnička Na šňůře výrazně připomíná Katapult, ovšem s textem, jenž by Olda Říha asi nepochopil. V mixu různých stylů a forem je jedna ze silných tváří Ebenů – oni se nepřizpůsobují žádnému stylu, styl se přizpůsobuje jim. Hard rock hrají jako Ebeni, reggae hrají jako Ebeni, stejně jako protest song. Ba i ten fusion jazz, připomínající vzdáleně Weather Report, který zazněl ve dvou instrumentálkách, zní po ebenovsku.
Marek Eben je klíčovou postavou koncertu. Nejenže odzpívá drtivou většinu skladeb, ale zároveň diváky baví. To je pozoruhodný jev, neboť obvykle vadí, když muzikant mezi písněmi moc mluví, ale tady ne. Tady se na chvíle mezi písničkami všichni těší. Markovo někdy lehce potměšilé povídání mezi písněmi mělo vedle vybroušeného způsobu vyjadřování až literární tvar včetně hry s různými paradoxy a výtečného vypointování historek. To vše zabaleno do usměvavě pohledu na život z lepší stránky.
To samozřejmě neznamená, že by písňový repertoár byl slabší než spojovací slovo. Koncert se skládal ze dvou složek. Zhruba padesát procent tvořily písně z připravované, vlastně už hotové desky, která má vyjít někdy na konci května. Soudě podle nich, čekají nás typické ebenovské songy ve středním a uvolněně klidném tempu a s texty v podobě postřehů a glos ke každodennímu životu. Největší ohlas měla píseň Jarní, popisující krajinu plnou zapáchajících řepkových polí včetně narážky – bez hysterické nenávisti – na jejího největšího česko-slovenského pěstitele. Ve druhé polovině pak zazněl další budoucí potencionální hit, rozkošný menuet o jezevčíkovi. Určitě se zařadí mezi ebenovskou klasiku jako Pojďte si povídat, Trampská nebo Chlebíčky, z nichž se stal časem nečekaný hit, kterým koncert končí. V živém provedení si člověk uvědomí, že obrazy jednotlivých okoralých chlebíčků jsou vlastně symbolickým portrétem typických osobností naší generace.
Všichni tři bratři jsou výborní muzikanti – výrazný David se svou sopránkou a nenápadnější Kryštof s klávesami tvoří typický sound kapely a jsou víc než jen Markovi doprovázeči. Kapelu navíc doplňují tři muzikantské špičky, o jakých se jiným souborům ani nezdá – Jaromír Honzák na basu, Pavel Skála na kytary a Jiří Zelenka na pestře aranžované bicí.
V úvodu Marek Eben žertoval, že stejně jak zestárli oni, zestárli i jejich posluchači. Pravda, věk publika se příliš neliší od věku posluchačů dechové hudby (Eben je trefně definoval jako „ty, co už mají MHD zadarmo“), ale zato je to kultivovaný kulturní okruh diváků, který je schopen pochopit i tu nejintelektuálnější nahrávku a užívá si jemného humoru muzikantů i hlavního baviče. Tak spokojené lidi jako ty, co odcházeli ze „Švanďáku“, potkáváme jen málokdy.