Baxter Dury v současnosti zažívá možná nejsilnější období své hudební kariéry.Nové album, které natočil s producentem Paulem Epworthem a jehož recenzi jste si mohli přečíst na podzim v Headlineru, mu otevřelo dveře k širšímu publiku, větším sálům i festivalovým pódiím. Ale hlavně proměnilo jeho hudbu v mix taneční elektroniky a disco rytmů s jeho typickým mluveným vokálem plným ironie, sarkasmu a lehké otrávenosti.
Pódium Durymu zahřála půlhodinovým setem brněnská kapela mmnk (můry mají nárok na kremaci) svým expresivním mixem prog rocku, math rocku, art rocku, noiseu, popu, jazzových breaků a výstředního rapu. Ty kluky mám rád. Viděl jsem je nesčetněkrát a vím, že jsou naživo vždy výborní. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Jedinou vadou na kráse jejich krátkého setu bylo, že hráli odhadem pouze pro vyšší desítky návštěvníků. V průběhu jejich setu se klub teprve pomalu plnil. Jak jsem však mohl pozorovat, ty, kteří přišli včas, se můrám podařilo zaujmout.
Po krátké pauze však na pódium před již velmi slušně zaplněný klub nastoupil Dury s kapelou za zády. A to nejen obrazně, ale i fakticky, protože všichni tři členové kapely byli umístěni v zadní části pódia na vyvýšeném praktikáblu, přičemž celá přední část pódia byla určena jen pro Duryho. Oděn v ležérním obleku a košili na pódiu působil jako někdo, kdo si odskočil z večírku, na kterém už se dávno nudil. Přesto však z každého pohybu rukou, každého kroku, pokusu o sundání saka i rozepnutí knoflíčku na košili bylo zřejmé, že má absolutní kontrolu nad situací. Jeho interakce s publikem byla minimální, působil drze až nasraně, což je však v jeho podání přesně to, co udržuje publikum v napětí. Když se jeho polomluvené vokály prolnuly s vlnami syntezátorů, jako bychom se teleportovali do nějakého potemnělého lehce dekadentního klubu někde v Soho.
Set byl sestaven převážně ze skladeb z alba Allbarone, které naživo znějí o poznání tanečněji a daleko syrověji, s důrazem posazeným na pulzující basové linky a disco beaty. Jenže právě v momentech, kdy se kapela opřela do disco beatů a syntezátorových linek, se objevil největší problém večera. Zvuk Roxy nebyl koncertu úplně nakloněn. Zejména ve středech a nižších frekvencích působil místy zahuhlaně, jednotlivé vrstvy aranží se slévaly do sebe a některé detaily nových skladeb zůstávaly schované v akustickém oparu. U interpreta, jehož současná tvorba stojí na precizně vystavěných groovech a kontrastu mezi hlasem a elektronikou, to byla citelná škoda. Přesto však koncert neztrácel sílu. Duryho charisma funguje za jakýchkoliv okolností.
Baxter Dury v Praze dokázal, že i přes zvukové neduhy nepotřebuje pyrotechniku ani vizuální pozlátko. Stačí mu jeho hlas, skvělý cit pro rytmus a aura někoho, kdo už všechno zažil a viděl, a pořád se tomu tak trochu směje. Ve výsledku to byl výborný koncert.
Hodnocení: 79 %
Baxter Dury, Support: MMNK
Praha, 8. červen 2026, Roxy