Už při setu kanadské houslistky a skladatelky Jessicy Moss bylo v sále pražské ARCHY+ plno. Moss, oděná do černých šatů bez rukávů odehrála během půlhodiny tři kompozice, které zněly jako ozvěny dávno zapomenutých litanií. Looper, housle, hluboké basové drony a jemné cinkání zvonečků vytvořily uhrančivý celek, který končil vřelým potleskem spokojeného publika.
Když pak ještě před začátkem vystoupení na pódium přišli někteří členové Swans, nic nenasvědčovalo tomu, že se prostor Archy v následujících více než dvou hodinách stane místem rituálu. Vidět Giru a kytaristu Normana Westberga, jak si sami připravují vybavení, působilo trochu zvláštně. Jde přece o legendy. Které se ale obejdou bez póz.
Když kapela nastoupila na pódium do rozsvíceného sálu, který tak zůstal po celou dobu, Gira usedl obkročmo na štokrle a s mírným úsměvem pronesl: „Být tu je radost. Odložte mobily.“ A pak to začalo.
Úvodní The End of Forgetting se zrodila z tichého brnkání a pomalu narůstala do monumentu. Každý nástroj přidával další vrstvu, dokud zvuk neztěžkl tak, že se fyzicky opíral o tělo. Zvuk ve mně skutečně rezonoval a přetvářel se v něco hmotného. Po patnácti minutách z úvodní více než půlhodinové skladby byl zvuk na hranici bolesti. Po zlomu a změně motivu přišlo zvukové uvolnění a katarze.
Gira značnou část koncertu vedl své kolegy, dirigoval je obrácený k publiku zády. Rukama, gesty, pohledem určoval, kam se hudba vydá. Kapelu vedl jako šaman. Jeho autorita byla absolutní, ale neokázalá. Ostatních šest členů Swans reagovalo na každý jeho pohyb. Jako by byl lídrem a hrajícím trenérem zároveň.
Po hodině a třech odehraných skladbách Gira představil své spoluhráče. I po sedmdesátce působí neskutečně vitálně, což dokazoval i svým fyzickým výkonem během celého vystoupení. A při představování členů kapely se ukázal i jako vtipný glosátor.
Vše dál plynulo v různorodém hudebním proudu, který se zvedal a zase mizel, zeslaboval a sílil, transformoval se. Hudba Swans není k poslouchání v běžném slova smyslu – je to fyzická zkušenost. I v Arše jste cítili, jak se vrstvy zvuku otírají o kosti, jak se basy valí přes bránici.
Z pohledu na Giru bylo zřejmé, že nejde o žádnou improvizaci. Každé gesto, každé mávnutí ruky mělo význam. Kapela reagovala přesně tak, jak si Gira představoval. A právě v tom tkví kouzlo Swans: v dokonalém propojení mezi autoritou a důvěrou, mezi pokynem a odevzdáním se.
Zvuková stěna, kterou kapela vytvářela, se neřídila konvenční strukturou. Byla to hudba, která se spíš děje, než že by se hrála. Přesto v ní bylo všechno – agrese, krása, pokora i něha. Tam, kde jiní hledají melodií, Swans nachází čistou sílu okamžiku.
Jestli má být toto konec jedné éry Swans, pak ji kapela končí na naprostém vrcholu. Praha byla svědkem jízdy na hranici bolesti, kterou si ale všichni zúčastnění s radostí vychutnali.
Hodnocení: 90 %
Swans
Support: Jessica Moss
ARCHA+, Praha
28. říjen 2025