Nebyl to pouze koncert, byl to rituál rytmu a lidského hlasu. Funk, gospel a jazz se tu neskládaly vedle sebe jako žánrové vrstvy, ale splývaly do jednoho nepřerušeného proudu, který měl blíž k živému organismu než ke klasickému koncertu.
Uprostřed pódia se pyšnila multiklávesová stanice, které vévodily varhany Hammond B-3. Působila jako kokpit vesmírné lodi, ze kterého Henry ovládal nejen kapelu, ale i publikum. Když vstoupil na pódium, ještě než začala hrát hudba, zahájil večer rozezpíváním publika, čímž ho okamžitě vtáhl do děje. Už během první skladby se sál proměnil v synchronizovaný organismus. Publikum se ani nestihlo nadechnout a už bylo vtažené do víru funku, gospelu a synťákových výbuchů, které se valily z pódia jako lavina. Skladby se přelévaly jedna do druhé, často se měnily v dlouhé jamy, které gradovaly až do extatických vrcholů. Nemohly samozřejmě chybět ani Henryho typické medley, tedy nečekané přechody mezi žánry, náladami a tempy. V jednu chvíli se sál ocitl v psychedelickém synťákovém vesmíru, o pár minut později v gospelové katedrále. Všechno i tak působilo neskutečně přirozeně a samozřejmě.
V centru dění samozřejmě stál Cory Henry, který během večera plynule přecházel mezi Hammondovými varhanami, syntezátory a mikrofonem. Jeho role ale nebyla pouze instrumentální. Fungoval současně jako kapelník a dirigent. Bylo fascinující sledovat jak pohledy a gesty pracoval s kapelou a řídil její dynamiku. V jednu chvíli ji stáhl na minimum, aby vzápětí na jeho pokyn vystavěla mohutný groove. To by však nebylo možné bez samotných The Funk Apostles. Jde o mimořádně sehranou kapelu složenou z výborných instrumentalistů. Každý hráč přesně věděl, kdy ustoupit a kdy naopak přidat, což Henrymu umožňovalo neustále stavět a bourat groove podle momentální nálady v sále. Bicí držely rytmus s chirurgickou jistotou, basová linka se vlnila a kytara hudbě přidávala barvy. Chvíli soulové, chvíli funky a chvíli zase rockové. Vokální trio dodávalo koncertu až spirituální rozměr. Tři ženy, které by samy byly schopny utáhnout půl koncertu. Jejich hlasy měly sílu, která dokázala během pár taktů zvednout energii celého sálu.
Velkou roli sehrál i samotný prostor Sono Music Clubu. Jeho kompaktní dispozice a kvalitní zvuk vytvořily ideální podmínky pro koncert, který stojí na bezprostřední interakci mezi kapelou a publikem. Lidé byli blízko, reagovali okamžitě a stali se aktivní součástí performance. Publikum bylo hodně pestré. Byli tu jazzoví posluchači, zvyklí pozorně poslouchat, vlnící se fanoušci funku i ti, kteří jednoduše přišli tančit. Nicméně tyto rozdíly v průběhu večera mizely a hudba strhla téměř všechny.
Cory Henry and The Funk Apostles v Brně ukázali, proč se o nich mluví jako o jedné z nejlepších živých kapel současnosti. Nebyla to jen výborná muzika. Byla to sdílená zkušenost, která připomíná jedinečnou schopnost hudby spojovat. V kontextu brněnské (a nejen brněnské) koncertní scény šlo o jeden z nejintenzivnějších groove večerů poslední doby a zároveň přesvědčivý důkaz toho, proč má festival Groove Brno už téměř dvě dekády tak silnou pozici.
