Když se ve Velkém sále Lucerny po setu předkapely Big Joanie rozeznělo mysteriózní Laura Palmer's Theme od Angela Badalamentiho, jako by se na okamžik otevřely dveře do jiného světa. A když následně Garbage zahájili koncert dvojicí nových skladeb There's No Future in Optimism a Hold, bylo jasné, že nepůjde jen o nostalgickou přehlídku největších hitů.
Naopak. Kapela značnou část setlistu postavila na loňské desce Let All That We Imagine Be the Light. Skladby z ní působily syrově, temně, opíraly se o kovově znějící baskytaru Nicole Fiorentino, mocné bicí Butche Viga (s logem chobotnice z poslední desky na kopáku) a industriální atmosféru, kterou kytaristé Duke Erikson a Steve Marker budovali s chirurgickou přesností. Právě v tom spočívala síla večera. Novinky nezpomalovaly tempo koncertu, ale přirozeně doplňovaly klasický repertoár a dávaly mu jiný rozměr.
Jakmile zazněla Empty, okamžitě bylo slyšet hitové DNA kapely. A s následující I Think I'm Paranoid už se Lucerna definitivně rozbouřila. Shirley Manson kroužila po pódiu jako tygřice v kleci. Neustále v pohybu, neustále v kontaktu s publikem. Stačilo gesto, úsměv nebo krátký pohled do sálu a člověk měl pocit, že komunikuje právě s ním.
A jak snadno si frontwoman publikum vodila! „Vyberte si, jako další můžeme zahrát Lovesong od The Cure nebo It’s All Over but the Crying, kterou nehrajeme, jen na tomhle turné.“ Když publikum jednohlasně zařvalo: „Lovesong!“, Shirley se jen spiklenecky pousmála: „Ne, to jsme nezkoušeli, Garbage vyhrávají.“
Přesto by bylo nespravedlivé soustředit všechnu pozornost pouze na Shirley Manson, i když koncert odzpívala fantasticky. Zbytek kapely fungoval jako dokonale seřízený stroj. Butch Vig, který loni překročil sedmdesátku, do své soupravy bušil s energií muzikanta výrazně mladšího, a to i s typicky na hlavě nasazenými sluchátky. Pětasedmdesátiletý Duke Erikson působil ve svém černém klobouku a kompletně černém oblečení až neuvěřitelně svěže a cool, zatímco jednotlivé skladby protkával kytarovou drobnokresbou i známými riffy. A Steve Marker celý večer pendloval mezi kytarou a klávesami a skvěle plnil roli člena kapely, kterého v ní prostě chcete mít.
Velkou posilou se ukázala také Nicole Fiorentino, která s kapelou vystupuje od loňska. Její basové linky byly jedním z určujících prvků koncertu a doprovodné vokály se s Shirley spojovaly do skvěle znějících harmonií.
Působivé také bylo, že celé své vystoupení kapela postavila výhradně na hudbě. Žádné projekce, žádná videa, žádná velkolepá produkce. Jen promyšlený světelný design pracující s monochromatickými barvami, několik ostrých paprsků a hudba samotná. A úplně to stačilo.
Vrcholů byla během večera spousta. Explozivní Vow, nakažlivá Cherry Lips (Go Baby Go!) nebo tanečně dynamická When I Grow Up (s pozměněným textem When I Grow Up, When You Grow Up, When We Grow Up a pobavením Shirley, která neopomněla poznamenat, že jí letos bude šedesát).
Kromě dravé energie měl ale koncert i silné, intimní momenty. Shirley v průběhu večera dojatě zavzpomínala na svého otce, který loni v říjnu zemřel. Na pódiu se neubránila slzám a následnou Push It věnovala právě jemu. Po dojemné The Day That I Met God, která uzavírala základní set, poslala Shirley do rozvášněného davu upřímné: „Děkujeme Praho, bylo to fucking insane.“
Bylo jasné, že takhle to skončit nemůže. Když se kapela vrátila na přídavek, ještě než se pustili do hraní, vzala si Shirley slovo: „Ten hajzl Butch mi řekl, ať zahrajeme tři místo dvou přídavků.“ Díky tomu tak nakonec došlo i na Lovesong. Následovala klasika Special a před definitivně závěrečnou Only Happy When It Rains (v Praze koncertně zahrané po 1007.) Shirley naposledy vyzvala publikum: „Pojďme si to společně zazpívat. Třeba je to naposledy.“
Bylo to neskutečně emocionálně nabité. Lucerna se v tu ránu proměnila v jeden obrovský sbor. Lidé zpívali, zvedali ruce nad hlavu a užívali si okamžik, o kterém podvědomě věděli, že už se s největší pravděpodobností nebude opakovat.
Že je koncert speciální i pro samotnou kapelu, bylo po celou dobu patrné z upřímných, nefalšovaných reakcí jejích členů, i z toho přídavku navíc. Loučení bylo dojemné. Jako poslední na pódiu pomyslně zůstal kapitán Butch Vig. Dlouze publiku děkoval, aby se mu na úplný závěr poklonil.
Jestli to skutečně byla poslední příležitost vidět Garbage v Česku v jejich klasické sestavě (nebo vůbec), pak to bylo rozloučení hodné legend. Díky nejen za pražský zážitek, ale za všechny ty roky.
Garbage, support Big Joanie
9. června 2026, Velký sál Lucerny, Praha