Ráz a život francouzského přístavu Marseille po staletí vytvářeli obchodníci, cestovatelé a migranti, měnící ho v kosmopolitní město, které snad nemá v Evropě obdoby. Vždy také bylo považováno za otevřenou bránu na Jih, takže kde jinde než na této globální kulturní křižovatce založit středomořské centrum world music. Babel XP je showcase festival, zahrnující vedle koncertů také důležité místo setkání promotérů, vydavatelů, producentů a festivalových organizátorů. V tomto směru se od jiných podobných akcí neliší, čím naopak ano, tak evokací nezvykle pestrého a rozsáhlého hudebního tržiště, nabízející letos přes třicet umělců z třiceti zemí a čtyř kontinentů.
Jednalo se o třetí autorovu návštěvu festivalu s přáteli, kteří o world music neměli ani ponětí, kdy měl znovu jako předtím radost z toho, jak si ten příval rocku, popu, jazzu, elektroniky a hip hopu užívají a pomalu jim dochází, že nezáleží na škatulkách, a jestli ta hudba pochází z Mali, Konga, Itálie, Estonska, Španělska nebo Mongolska není vůbec důležité. Podstatné je, aby se vás dotkla do té míry, že s ní vydržíte celý koncert. A že po něm máte potřebu se o tom, co jste právě slyšeli dozvědět víc. A tím pádem i o kultuře a historii země, ze které pochází, což není nikdy k zahození.
Loňský report zahrnoval smutek nad koncem legendárního prostoru v bývalém přístavním skladišti cukru, kde se Babel po desetiletí konal. Dokonce padla zmínka, že má být zbourán. Nebyl, jen z něho developeři pořádně ukrojili, zmizel název Dock des Suds a kulturně vzdělávací centrum Marseille se nově jmenuje La Plateforme. Uvnitř zaplaťpánbůh zůstalo vše při starém. A divili byste se, kolika lidem se při vstupu dovnitř ulevilo. Tohle autentické místo je zkrátka symbol Babelu, ať už se mu bude říkat jakkoliv. Tak snad příště znovu.
Perličky programu
Showcase festivaly sebou nesou jednu nepříjemnost: umělci si účast z valné části hradí sami, což často vede k redukci původních sestav, protože ne každý má bez grantové podpory na to, aby přes půlku světa přivezl dejme tomu osm muzikantů. A když na pódium vstoupila zpěvačka La Maria pouze s kytaristou, moc nadějí jste jedné z aktuálních hvězd španělského avantgardního popu nedávali. Obavy zmizely po první skladbě a dostalo se nám příležitosti slyšet známé skladby ve velmi zajímavém akustickém podání, kdy snad ještě víc, než na elektropopovém albu Robine vynikl její mimořádně nádherný hlas. Však se o zpěvačce z Valencie považované ve Španělsku za zázrak přicházející jednou za deset let v Headlineru brzy dočtete víc.
Trio L’Antidote sice dorazilo komplet, do sálu jste ale přece jenom vstupovali s nedůvěrou: stejnojmenné loňské debutové album instrumentálních hvězd totiž postrádalo lidově řečeno šmrnc. Íránský perkusista Bijan Chemirani (Renaud Garcia Fons, Sting), libanonský klavírista Rami Khalifé hostující s předními světovým symfonickými orchestry a albánský hráč na cello Redi Hasa (Ludovico Einaudi, Bobby McFerrin, Robert Plant) se ale podle všeho mezitím sehráli a jejich neoklasické, tradicemi, Balkánem a jazzem nasáté skladby získaly fantastickou rytmickou dynamiku. Navíc zřejmě měli svůj den, protože na nich bylo vidět, jak se během dlouhých improvizačních ploch směřujících k tranzu navzájem trumfují, až se publikum mohlo uřvat nadšením.
S venezuelskou zpěvačkou Rebeccou Roger Cruz to šlo nahoru dolů: naladit se na její směs latinskoamerických tradic, jazzu, rocku a flamenka nebylo chvílemi jednoduché. Když se sopránem přešla k regulérnímu baroku nebo napodobování ptačího zpěvu a teatrálně přitom mávala šamanským „košťátkem“, propadali jste pocitu, že na takový magický experiment nejste stavěni a ohlíželi se po dveřích. Pak ale přišly okamžiky s „normálními“ písněmi a měla vás v hrsti.
U hudby uváděné na Babelu existuje vždycky spousta návodných indicií a pokud víte, že alžírská Berberka žijící ve Francii se nejlépe cítí ve stylu chaabi, patřila k marocké skupině Gnawa Diffusion a založila trip-hopovou formaci MIG, jdete na jisto. Muselo by se něco hodně pokazit, aby vás koncert zklamal. Nepokazilo a patřil k vrcholům festivalu. Djazia Satour disponuje uměním zpěvaček z Maghrebu: létá z tradičního stylu do stylu a v jedné skladbě dokáže rockově zhrubnout, zaječet, melancholicky pohladit a v arabských modech jazzovat. Rámový buben bendir nemá za doplněk, ale ke způsobení ohnivé bouře, do které s přehledem vstupuje naprosto skvělý klavírista Pierre-Luc Jamain hrající daleko víc rytmicky než melodicky. Otřepaná rada na závěr: až přijedou do vašeho města, nezaváhejte ani vteřinu.
Římská zpěvačka Lavinia Mancusi se drží rčení, že co se nehledá, to se nenajde. Napsala knihu ¡Revolucionaria! o třech jihoamerických ikonických zpěvačkách revolučně měnících svět: Chavela Vargas, Violeta Parra a Mercedes Sosa. A po přenesení na divadelní prkna, ztvárnila Chavelu. Studovala hudbu z Neapole a jihu Itálie. Skládá, přejímá autorské a tradiční písně, nebojí se popu ani elektroniky a hraje na spoustu nástrojů. Poslední album nazvala A Cruda Voz (Syrový hlas) reflektující smrt, lidské neštěstí, vězení, migraci a ženskou nezdolnost. A jen vstoupila s akordeonistou Mauro Menegazzi na podium, zakřičela do davu: „Bacha, přicházejí nebezpeční italští antifašisté.“ A kdyby vzápětí začala se zaťatou pěstí zpívat Bella Ciao, asi bychom se před další následovnicí italských folkových proletářů ze 70. let, která zapomněla, jaký se píše rok, dali na ústup. Jenomže ona ji dala až v půlce koncertu a všechno bylo jinak. Mezitím totiž spustila až neuvěřitelnou a z prken smazávající nadstylovu smršť na pomezí divokého večírku, kabaretu a punkového zaříkávání. Lavinia Mancusi je navíc opravdu hlasový úkaz: něžný, šeptající, chrčivý, syrový, vášnivý…na co si jen vzpomenete, každopádně nezapomenutelný. Překvapení Babelu? Co myslíte?
A na závěr tip pro organizátory toužící alespoň jednou v životě řízeně vystřelit lidi na Měsíc nebo ještě dál: Zavolejte do francouzského Auvergne, kde se hraje docela rychlý lidový tanec bourrée, což je čajíček proti tomu, jak s ním naložila skupina Super Parquet. Banjo, dudy, elektronika, boîte à bourdon (motorkem poháněný novodobý hybrid niněry a indického shruti boxu vyluzující mocně hrozivé drone), tuny kouře a palba stroboskopů. Totální „psychedelie z Massif Central“ čtyřech rozdováděných a rozesmátých Okcitánců blížící se peklu na zemi. Všichni jsme to přežili, ale dalo to fušku.
