Album Love & Desire, které je v pořadí Harriesových studiových desek deváté, je z těch nejkrásnějších. „Nenápadná nejlepší deska,“ psali jsme v titulku recenze. V průběhu koncertu jsem přemýšlela o tom, že pokud by dorazili všichni, od kterých jsem slyšela, že si ty písně letos zamilovali, potřebovali bychom minimálně ještě jeden Jazz Dock. Připomnělo mi to, že britská O2 arena začátkem prosince oznámila partnerství s organizací Music Venue Trust, která podporuje malé kluby – pokaždé, když někdo bude hrát svůj první koncert v této aréně, půjde deset procent zisku této organizaci. Je to hezké, ale stejně tak, nebo spíš daleko víc, by pomohlo, kdyby lidé na malé koncerty svých oblíbených interpretů chodili častěji.
Proto mám potřebu napsat tenhle text, přestože neumím erudovaně analyzovat krásu toho večera. Aby se ještě víc vědělo, že koncert Jamese Harriese je jeden z koncertních zážitků, které absolutně stojí za to si kdykoliv dopřát. „Úplně jako z desky,“ pošeptala mi kamarádka. Ano, ale přičtěte si k tomu sdílení, fantastickou atmosféru Jazz Docku, aparaturu, kterou doma pravděpodobně nemáte, kouzlo okamžiku a skleničku vynikajícího vína. Zní to perfektně jako z desky, ale spíš ještě daleko líp. Doma ty kytary a zpěv necítíte tak fyzicky.
Foto: Šárka Hellerová
À propos – rodilý Brit James Harries baví nejen hudbou, ale i svým humorem. Občas se tváří, že víc už česky říct neumí, nicméně nuance jeho práce s jazykem leckdy neovládá kdejaký našinec. Nebudu se snažit to popisovat, to se musí zažít. Občas neřekne nic, občas zažertuje, ať už v jakémkoliv jazyce. Občas předá důležitou zprávu. Třeba jak dostal od Spotify osobní dopis s gratulací za prvních 150 000 poslechů singlu Shivers Down My Spine. „Spotify nemám, ale když si jeden člověk koupí vinyl, je to víc než půl milionu poslechů,“ připomněl.
Jindy zas představí příběh z cest nebo vzniku některé písně a mimochodem tak ukáže, že jeho obzor není limitovaný českými ani anglickými hranicemi. Když mluvil o písni, kterou začal psát romanticky naladěn v Burgundsku a dopisoval někde v motelu v Německu, nebo o pánovi, který mu tvrdil, že se mu práce muzikanta zdá trochu divná a sám přitom dle svých slov vyučoval bondage, bylo to vtipné. Když vyprávěl třeba o koncertu na severu Polska, blízko Ruska, bylo to silně mrazivé. „Všude vojáci. Před rokem tam nebylo nic a teď všude, všude. Když jsem mluvil s lidmi, s pořadateli, všichni měli pocit, že je konec.“
James Harries nahrával Love & Desire především s Matějem Belkem a Tomášem Neuwerthem. Belko stál vedle Harriese na pódiu spolu s basákem Matějem Havlíčkem a bubeníkem Davidem Landštofem. Neuwerth si koncert vychutnal z publika. Parádní kapela, která Jamese Harriese doplňovala naprosto precizně, aniž by mu ubírala spotlight.
Když zazněly první tóny, totálně mi sedly do adventní atmosféry. Stejně jako slavnostní, trochu exkluzivní dojem, který mívají koncerty v Jazz Docku. Publikum se většinu koncertu oddávalo soustředěnému poslechu, nakonec se ale při jedné vánoční písni i rozezpívalo. Pěkná veselá tečka před přídavkem. Jamese Harriese chci poslouchat do konce života.
James Harries, Jazz Dock, Praha, 10. prosinec 2025