Švédskou skupinu Roxette není třeba představovat. Poprockovou formaci, na jejíchž písních vyrostly celé generace, založili v roce 1986 Marie Fredriksson a Per Gessle. O pár let později jejich album Look Sharp! s hity jako The Look nebo Listen to your Heart znamenalo průlom. Píseň It Must Have Been Love, známá také jako soundtrack k filmu Pretty Woman, a následující album Joyride dále posílily pozici Roxette na globální hudební scéně. Bohužel, v roce 2002 byl Marii Fredriksson diagnostikován nádor na mozku, což pro kapelu znamenalo několik let nucené pauzy. V roce 2009 se vrátili, ale od roku 2016 kvůli zdravotnímu stavu zpěvačky zcela přestali koncertovat. Marie Fredriksson zemřela v prosinci 2019, čímž skončila i historie Roxette. O to překvapivější bylo loňské oznámení Per Gessleho, že se chystá kapelu, a zejména její písně, oživit hlasem švédské popové divy Leny Philipsson. S ní po boku přijel i do Prahy.
Roxette předskakovala Klára Vytisková s kapelou. Předvedli něco málo přes půl hodiny trvající set oplývající sympatickou rockovostí a autenticitou. Následně přesně podle časového plánu na jednoduše pojaté pódium nastoupili Roxette. Scénu zdobila plachta s nápisem Roxette, později na ni byly promítány i další obrazce. Set kapela otevřela trochu nemastně a neslaně, ale zato, dle mého názoru, může výběr první skladby. Tou byla píseň The Big L., která nepatří mezi nejznámější songy kapely. To se však v průběhu večera změnilo a zejména u těch energičtějších skladeb jako Sleeping in My Car, Stars, How Do You Do! nebo Joyride to kapela do sedícího publika tlačila hezky zostra. Nechyběly samozřejmě ani pomalejší písně Crash! Boom! Bang!, Wish I Could Fly, Vulnerable, Milk and Toast and Honey, nebo It Must Have Been Love, kterou Lena označila za svoji nejoblíbenější skladu Roxette a věnovala ji Marii Fredriksson. Zajímavým a milým momentem koncertu bylo, když Per po skončení písně Dangerous představoval členy kapely a kytarista na svůj nástroj vystřihl rockově laděnou melodii Holka modrooká.
Per na pódiu působil jako svoje mladší já. Je v neskutečné formě. Hrálo i zpívalo mu to skvěle. Pobíhal po pódiu, roztleskával a rozezpívával publikum. Lena mu v těchto činnostech zkušeně sekundovala, a i zbytek kapely si koncert očividně užíval. Všichni členové mezi sebou interagovali a vyměňovali si pohledy. Celé to působilo, jako by na pódiu probíhal povedený večírek. To s kombinací s plejádou hitů, které z pódia zněly, nenechalo klidným ani publikum, které reagovalo na každou píseň a ty známější zpívalo spolu s kapelou. Mezi židlemi na ploše jsem některé návštěvníky viděl i tančit.
Přiznám se, že jsem na koncert šel s předsevzetím, že se budu snažit nesrovnávat Lenu s Marií, ale ono se tomu dost dobře nelze vyhnout. Je třeba přiznat, že Lena umí zpívat a má krásný hlas. Ke cti jí také svědčí, že přestože se snaží, aby všechny písně zněly tak, jak je publikum zná, tak se Marii nesnaží napodobovat. Přesto ji však něco z toho, co měla Marie, chybí. Nemá tak velký hlasový rozsah, takže mi v některých skladbách chyběly vyšší polohy zpěvu a přišlo mi také, že v gradacích neumí být důraznější. Nicméně v obojím Leně velmi pomáhala perkusionistka a výborná doprovodná vokalistka. Pokud si však to všechno odmyslíme a oprostíme se od toho srovnávání, tak to dohromady vlastně velmi dobře fungovalo. Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak budou fungovat nové skladby, které bude Per skládat již na Leniny hlasové schopnosti. Prvního nového singlu bychom se měli dočkat již dnes, den po pražském koncertu.
I přes některé uvedené výhrady to byl koncert, který návštěvníkům dal to, co čekali. Hity, které znají a milují, a na kterých řada z nich vyrostla. A to není málo.
Verdikt: 76%
Roxette, Support: Klára Vytisková
6. listopad 2025, O2 arena, Praha
