Protože Havelka s Plachetkou natočili před dvěma roky album Nebe na zemi, složené z písní Voskovce, Wericha a Ježka, bylo jasné, že většina programu se bude točit právě kolem tohoto repertoáru.
Havelka s Plachetkou si vybrali z bohaté tvorby trojice jen určitý výsek, který souvisí se swingem, nastupujícím v české prostředí ve dvacátých a třicátých letech. K žalu publika tedy chyběly skladby takzvaně mimo mísu jako Život je jen náhoda, Svět patří nám nebo Když jsem kytici vázala (ta by v pánském provedení vyzněla obzvláště blbě). Nicméně, i zbytek stál za to. Zvláště když si představíme Havelkův smysl pro humor, Plachetkův mohutný operní basbaryton a brilantně znějící, dokonale sehrané Melody Makers se skvělými sólisty včetně suverénního trumpetisty Juraje Bartoše. Přidejte navíc ještě snad nejlepší živé provedení instrumentálního Bugatti Stepu, které získalo díky nadšenému publiku nezapomenutelnou atmosféru.
Velkým kladem souboru a jeho hvězd je autenticita. Pravda, soudobé reprodukční technologie zní mnohem lépe, než jak asi zněla hudba trojice v době jejího vzniku, ale charakter zůstává. Havelkův soubor se ale pustil do experimentu a dvě skladby zahrál v pietním, ale v mnoha ohledech už moderním aranžmá Petra Wajsara. Když se zbavíme puristického přístupu k věci, hlavně Klobouk ve křoví zněl najednou mnohem tajemněji. Při troše přehánění bychom mohli mluvit o jisté ambientní atmosféře.
Dramaturgie přišla také se dvěma skladbami, které nebyly z dílny pánů V+W, ale hudbu k nim napsal Ježek. Barkarola z divadelního kusu Adolfa Hoffmeistera Zpívající Benátky a skladbička z Vančurova Jezera Ukerewe byla pro mnohé příjemným objevem. Zvláště druhá z nich byla ověnčena nejspíš nejlepším Havelkovým výkonem večera.
Pěvec s vokálními manýry, které patří spíše do operních síní než ke swingu, bývá pro takové projekty zpochybňován, ale stačí se podívat na staré české filmy, kde řada zpěváků (a hlavně zpěvaček), kteří v nich mají jednu nebo dvě písničky, se také odráží od operního zpěvu. Svítá v provedení Adama Plachetky by se mezi nimi určitě neztratilo. Našel se však okamžik, kdy se svého operního projevu na chvíli zbavil. Tragedie vodníkova, jež zazněla v přídavku, obsahuje takovou palbu slov, že se v ní opíjet hlasem nedá.
Koncert tohoto typu výrazně stojí i na moderování. To táhl samozřejmě Havelka se svým prvorepublikovým šarmem a slovním humorem, Plachetka se snažil sekundovat a kouzlo všemu nasazovali hudebníci se svými amatérsky vyznívajícími výstupy. I to patřilo do hry a obecenstvo to vřele přijalo. A tak většinou starší generace, která dominovala pod plachtou divadla uprostřed parku, odcházela z koncertu s úsměvem, pobrukovala si některou z písní, třeba Stonožku, a nestačila se divit, jak jsou písně Nebe na zemi, Rub a líc nebo David a Goliáš dodnes aktuální.