Vítkovci vsadili jen a jen na atmosféru a nutno říct, že ji v nabitém sále dokázali vytvořit přímo fantastickou. Nebylo ji potřeba vylepšovat nějakými technickými efekty. Pamětník si chtě nechtě musel vzpomenout na první koncerty Jasné páky před víc než čtyřiceti lety. Tam panovala podobná nálada celé přítomné pospolitosti, v níž se kapela i publikum spojila prostřednictvím hudby v jeden více než dvouhodinový celek, vyzařující radost a štěstí. Ale ano, ono to jinak ani dopadnout nemohlo, neboť většinu sálu tvořili – jak zpěvák Jiří Růžek výstižně řekl – „naši“.
Začátek koncertu vytvořila reprodukovaná verze středověké písně Vzal dědek bábu na plece, po níž následovala celá vlna kusů z nové desky. Přestože předpokládáme, že jen část návštěvníků slyšela nové album, reakce byla skoro stejná jako u klasického, lety vybroušeného repertoáru. Jsou to prostě písně, které se dají vnímat hned na první dobrou. Vypadá to, že se Stará parta, Beke Dance nebo Čenon jede v kajaku brzy zařadí mezi vítkovské evergreeny.
V první části koncertu se ukázalo, že si muzikanti (staří i mladí) sice potrpí na řízný zvuk, který ze všeho nejvíc připomíná anglickou éru glam rocku z poloviny sedmdesátých let (ale ve svérázném domácím balení) a na rychlejší tempa. Ale zároveň dokáží s gustem zahrát šaramantní ploužák. Sovy, které pro dávnou odnož Vítkovců Veteráni studené války kdysi dávno složil Ota Petřina, patřily k nejlepším momentům vystoupení, i když upovídaný Růžek ji vzápětí shazoval srovnáváním s Michalem Davidem.
Druhá půlka koncertu, v níž se pár starších kousků z nového alba mísilo s klasickými hity, odstartovala Bigbítovým duněním, které přivedlo „naše“ do transu, který se ještě prohloubil při pověstném a očekávaném bubenickém sóle na ochrannou přilbu v Bróně. Následovaly tři trháky z nové desky, Balíky na poště lepím celý den, Vepřová a Na Vidouli válí kouli. To už trochu hlasově indisponovaný zpěvák místy zanikal ve zpěvu (řevu?) davu.
Křest sám byl udělán neobvyklým, ale dramaturgicky zajímavým způsobem. Ve chvíli, kdy se zdálo, že koncert končí a lidi už už začali pochybovat, že ke křtu vůbec dojde, přišel uprostřed jedné z vítkovských klasik Drát v uchu slavnostní okamžik, kapela přerušila hraní, na pódium napochodoval Jiří Hrdina s kamarády a došlo k slavnostnímu aktu. A pak píseň či jen její závěrečný fade out „nechce ven“ včetně operně pojaté vložky O sole mio normálně pokračovala dál. V tomto momentě se sál vypjal k neskutečnému pěveckému výkonu, takže první sloku následujícího Pražského démona lidi odzpívali úplně sami bez pomoci zpěváka. Takové věci se na koncertech stávají běžně, ale tady Růžek dokonce ani nemusel hlídat a posilovat nástupy. Šlo to samo. Totální souznění.
A to ještě nebylo všechno. Posledním překvapením byla houslistka, která si říká Helen Rockhousle. Přišla na pódium v předposlední písničce přídavku. V aktuálním songu Soudružka žena se blýskla takovým sólem, že rozradované publikum nestačilo zírat. Se svým nástrojem pak stejně efektně doprovázela muzikanty při závěrečném pochodu do zákulisí.
Je fakt, že správné bigbítové dunění není žádné umění, ale prostředek, který v první řadě dokáže lidi bavit. To ostatní až potom. Ale aby je dokázal bavit, musí mít ve svém středu osobnosti. Jiří Růžek je plešatý šedesátník, který trpí kdejakou výslovnostní vadou a příliš mluví mezi písničkami, ale přesto z něj doslova stříká charisma. A kapela prý nikdy nezkouší, ale snaží se hrát jako o život. Za druhé –nápadům se mezi nekladou. I stokrát oposlouchaná píseň funguje, když se spojí s nějakým fórkem. A nemusí to být žádná složitá technologie, stačí úplná blbost. A do třetice – když si muzikanti na nic nehrají a berou koncert jako večírek se spřátelenými lidmi, nemůže taková akce skončit špatně.