Podle očekávání soubor odstartoval svůj koncert v Riegrových sadech písněmi, které jsou úvahami nad tvorbou a jejím poselstvím. Poměrně brzy si tak vystřílel prach s oblíbenou klasikou Jessli dovolíte (to je ta s oblíbeným sloganem „Jsem vyvrhel, vyvrhlo mě hell“) a hlavně s „protestním rapem“ Smrt žije se stále aktuální zpovědí napůl směšné, napůl kruté Smrtky:
„Mý nejlepší zákazníky hledej mezi svatými bojovníky,
I těmi komerčními z Ameriky.
Sháníš duše? Dej lidem zbraně a pošli je pro ně.
Hrajeme na jedinou jistotu, a ne, nejsou to daně.
Dneska to žije tam na druhý straně“
Dylan by v roce 1962 oblízl všech deset! Smrt žije je jedním z typických forem Katových vyprávění – příběhem nebo scénkou, i když často fantastickým nebo dokonce fantasmagorickým. Ještě častěji se ale u něj setkáváme se záznamy stavů, které člověka napadají v určitých prostředích, třeba za chůze nebo při lucidním snění. V hlavě se zrodí myšlenka a ta se jako proud vědomí bez kontroly autora prostřednictvím asociací dál rozvíjí. Tak to bylo už od jeho začátku v Chaozzu, jak doložily Vodopády z roku 1999, snad nejzákladnější píseň českého hip hopu, kterou si všichni s obrovským gustem užili.
Aby show nebyla tak nudná, pozval si Kato v druhé polovině vystoupení na pódium několik hostů. Prvním z nich byl „Dlouhán české písně“, jak ho Kato uvedl, Michal Horák, takže bylo jasné, že písničkář si sedne k piánu a dá si společně s Katem letošní společnou spolužáckou vzpomínku Kde vlastně jsou? Byla to trochu našlapanější verze, než je ta studiová, což jí prospělo.
Rastaman Lukáš „Admirál“ Kolíbal přišel s ještě větší perlou. Dvacet let stará Pecka s Kurtem s pověstným refrénem „Tohle je pro všechny flinky a floutky, pro všechny trosky bez budoucnosti“ se podle očekávání dočkala snad největšího ohlasu publika, které do té doby působilo méně temperamentnějším dojmem, než by člověk čekal, a s chutí si s kapelou zarapovalo zvláště šťavnatou pasáž o úřednících:
„Na ouřadu nás maj v merku,
prej na co asi jedem když ne taky na baterku,
prej jsme spratci a nemáme úctu,
přitom pokaždý když promluvěj, slítnou se jim mouchy k ústům,
pupky jim tečou z vyšisovanejch sak,
battlujou o nejférovější sbírku brad,
a názor je jen šat, co se dá převlíkat,
když zachrastíme klíčema vyměněj razítka,
wow, velká politika,
obřího mindráku z malýho dicka“
Tohle je dokonalý příklad dalšího úhlu Katovy celoživotní tvorby, která směřuje k občasným pokusům o generační manifesty, mnohdy manifesty lidí ze dna společnosti. Nebyl v tom ani první a nebude určitě ani poslední, ale zrovna tenhle kousek se jemu a Kolíbalovi fakt povedl.
Třetím hostem show byl Rest, který na několik minut proměnil Prago Union na A)Team. Překvapivě byl méně přesvědčivý než oba předchozí hosté a navíc texty tohoto vedlejšího Katova projektu jsou o něco méně zažité, takže zrovna tady na chvilku padl řetěz.
Ještě pár Katových písniček a konec přišel tak rychle, že muzikanti ani nestihli dopít dvě lahve vizoura, které si na začátku přinesli na pódium. Vystoupení potvrdilo jednu zajímavou dramaturgickou tezi, totiž že hiphopové vystoupení jednoho umělce – pokud tedy nehraje před zarytými příznivci – by nemělo trvat víc než pětačtyřicet minut čili délku jedné dlouhohrající desky. Méně je více. Nános velkého kvanta slov je pro příležitostného posluchače tak těžkotonážní, že část publika jako bylo v Riegráku přestávalo myšlenky vnímat a byť původně nadšeno, předčasně odcházelo. Zvláště když Kato má sice charismatický, ale vůbec ne dramatický nebo dynamický přednes. A to je velká škoda, protože to, co sděluje, je opravdová, nefalšovaná oral poetry.