Suzanne Vega přišla v doprovodu svého tradičního souputníka kytaristy Gerryho Leonarda, nasadila si na hlavu cylindr, chopila se kytary a společně koncert zahájili skladbou Marlene On The Wall z jejího debutového alba z roku 1985. I dalších pět songů bylo ze starých nahrávek. Teprve sedmou položkou programu byla titulní skladba novinky, pro kterou se k ústřední trojici poprvé přidala violoncellistka Stephanie Winters.
Pražský koncert stál a padal s hlasem Suzanne Vega a příběhy, které jím vyprávěla. Kytara Gerryho Leonarda a violoncello Stephanie Winters kolem něj dotvářely prostor působivými aranžemi, které byly hlavní příčinou toho, že ani staré skladby nepůsobily jako muzejní exponáty. Jejich spojnicí byla křehkost. Suzanne Vega má s českými muzikanty dlouhou historii, přesto bylo příjemným překvapením, když na píseň Some Journey přizvala na pódium houslistu Karla Holase z Čechomoru.
Jednou z nejznámějších skladeb Suzanne Vega je bezpochyby Luka. Když zněla Archou+ zase jednou mi došlo, že některé songy prostě nestárnou. Suzanne Vega zpívala ten svůj temný příběh o domácím násilí páchaném na malém klukovi, který se snaží svá zranění bagatelizovat a odhání od sebe okolí. A z atmosféry v sále mrazilo. Podobně působivá byla i její minimalistická hudební miniatura ve známém songu Tom’s Dinner. Člověku došlo, jak moc se originál liší a jak moc je silnější, než možná mnohem známější taneční remixy.
Sedící publikum reagovalo přesně tak, jak bývá na koncertech Suzanne Vega zvykem. Žádné tleskání do rytmu a zpívání refrénů. Místo toho soustředěně poslouchalo a svoje nadšení vyjadřovalo pouze mocným potleskem mezi songy. Atmosféra v klubu připomínala spíše divadelní představení než popový koncert. Bylo fascinující sledovat, jak dokáže jediná žena s kytarou udržet pozornost sálu bez potřeby odvádět pozornost od samotných písní.
Suzanne Vega je písničkářka a v Praze zkrátka "jen" hrála písničky. A právě v tom zůstává i po čtyřech dekádách jednou z nejpřesvědčivějších autorek své generace. Pro hodnocení koncertního zážitku v Arše+ mě nenapadá jiné slovo než, že byl prostě krásný.
