Rozáliino představení prodělalo za několik posledních let pozvolnou proměnu. Její první koncerty, kdy ještě hrála bez doprovodné kapely, byly spíš recitály šansonů, na nichž se podepsala francouzská tradice a španělský duch. Ostatně v té době přidávala i něco z Edith Piaf a Mexičanky Chavely Vargas. Písničky spojovala nit jejího životního příběhu.
Rozáliino vystoupení ale signalizovalo posun k divadelní podobě. Průvodní text nabyl na významu a hlavně zbytněl. Už to nebyla „true life story“, i když ta v ději zůstávala přítomná, ale divadlo jednoho herce, proložené písněmi. Rozálie je stále drží jako dominující prvek show, někdy sloužící i jako výdech nebo nabrání nové cesty, ale i jim přidala na vyprávěcím, divadelním rozměru. Roste role improvizace. Představení v řadě okamžiků nabírá rozměr anarchie – zpěvačka a harmonikářka vybočuje z hlavního epického děje, sází do publika hlášky, jichž je tolik, že by zaplnily nejméně pět současných českých filmů, vede dialog sama se sebou, ale hlavně s publikem, které občas provokuje, a libuje si v tom, že si dělá legraci sama ze sebe nebo ze svého banálního počínání. Z kousku mokré podlahy pod sebou dovede udělat celou etudu. To jsou věci neopakovatelné, dané kouzlem okamžiku. Diváci je milují, ale jak padlo na začátku vystoupení, koncert se nahrával pro živé album, které by se mělo objevit před Vánocemi. No, pozdrav pámbů!
Když ten živák bude obsahovat jenom písničky, není o čem pochybovat. Rozálie zpívá hlasově čím dál lépe a způsob, kterým se dovede ponořit do příběhů svých textů, nemá v současném českém šansonu obdobu. Sálá z ní temperament, humor (často černý, drsný, ba dokonce smyslný) a jistá drzost, kterou její publikum miluje. Jak ale zachytit do vizuálu to kolem, aby to neztratilo kouzlo okamžiku?
V průběhu let se v tomhle svérázném ohňostroji bohužel ztrácí ústřední téma, příběh peripetií jejího vztahu s nezletilým samečkem a útěky za cirkusem do Španělska. Škoda, když bývalo dominující složkou Rozáliina vystoupení, mělo svůj neopakovatelný šarm.
Rozálie na derniéře projela většinu svých nejznámějších písní, i když na některé jsme museli čekat až do přídavků. Těch bylo habaděj, a protože publikum nechtělo svou oblíbenou interpretku pustit ze scény, nezbylo nakonec než přidat dvě novinky. Zvláště ta první, Viva Jerez, naznačila, že připravované studiové album, chystané někdy na březen nebo duben příštího roku, bude pokračovat v duchu česko-hispánské nálady druhého alba Láska, hlína, rýč.
Ještě pár obdivných slov ke kapele, která Rozálii doprovází. Její členové hrají se stejnou suverenitou současný pop a latinskou hudbu, ale dovedou se skoro okamžitě proměnit v šraml, pohybující se někde mezi hospodou a cirkusovou kapelnickou galerií. Radost poslouchat.
Tečka za „naším grandiózním a spektakulárním turné“, jak popsala sama Rozálie činnost souboru v posledních měsících, se vydařila. Albem Láska, hlína, rýč si prostořeká zpěvačka, harmonikářka a herečka nasadila laťku hodně vysoko. Uvidíme, s čím přijde na třetím albu. Bude na něm sama sobě soupeřem. A to fakt není lehké!