Klub byl přeplněný už dlouho před začátkem a publikum dychtivě očekávalo příchod Slavíčka. Nejdřív se ovšem na pódiu nečekaně objevila modrorůžově ozářená zpěvačka Beira. Sympatickým proslovem se představila publiku a následně se ujala zahřívací fáze celého večera. Beira roli „předskokanky“ pochopila skvěle. Publikum okamžitě naladila a to nejen hudbou, ale i humorem a lidským přístupem. Sahala do svého repertoáru, ze kterého vynikla něžná skladba Planety, ale i energický summer song Zlozvyk. Zaujala ale i jedním coverem, to když se pustila do hitu That’s So True od Gracie Abrams.
Po odchodu Beiry se ale už vyhypované obecenstvo nemohlo dočkat příchodu hlavní hvězdy večera. Slavíček dorazil na stage až po zhruba tříminutovém skandování jeho jména. Rozhodl se naběhnout na pódium efektně, ale cestou se komicky praštil hlavou o reflektor. To však dynamický nástup nezbrzdilo, po pódiu kroužil jako hladový orel a hned na kytaru rozehrával první píseň večera, kterým byl hit Vděčná slečna. Ihned po akčním nástupu tak poprvé došlo na sborové zpívání.
To nepřekvapilo u skladeb známých z jeho nahrávek, ale publikum ve zpěvu nezastavila ani zatím nevydaná písnička OCD. Bylo zajímavé sledovat, jak doslova fanoušci Slavíčkův repertoár znají. Zejména hořkosladká Princezna z Mostu atmosféru v Rock Café doslova proměnil z pobrukování se náhle stal bouřlivý sbor poskakujících fanoušků – tedy hlavně fanynek maskovaného písničkáře.
Když si na jednu ze svých nejstarších skladeb Kyslík Slavíček na pódium přinesl stoličku, Rock Café už bylo tak plné, že lidé v zadních řadách si změny prakticky ani nemuseli všimnout. V sedě pokračoval i s písní Žíly, při které publikum pro změnu rozsvítilo své telefony a úzké podzemní prostory Rock Café se rázem rozzářily. To, že měl během koncertu sám Slavíček drobné hlasové výpadky a přeskakoval mu hlas, nikdo neřešil.
Největší hitem večera, který přidal další dynamiku, byl jeho Slavíčkův další virální zásek. Skladba Mňam mňam se ironickým refrénem o dívce, jejíž „prdel viděla polovina Česka“. Slavíček se rozhodl tento song ještě trochu okořenit, každý další přidaný refrén byl o něco rychlejší a rychlejší a rychlejší. Až ke konci většina publika lapala po dechu.
S publikem to vůbec umí. Při písni Doktor ho vyzval, ať ho do rytmu doprovází dupáním a tleskáním. Jak sám zpěvák vtipně poznamenal, měli to být: „Takoví low-budget Queeni.“ Každopádně, podlaha se třásla. Pak ovšem přišla změna – menší pauza ve formě Q&A, kdy se mohl kdokoliv z publika zeptat Slavíčka na libovolnou otázku. Ke konci se o slovo přihlásila mladá fanynka Nela, která ho namísto ptaní poprosila, jestli by si s ním mohla zazpívat. Slavíček ji přizval na pódium, kde zazpívala píseň Kostým. Přestože na začátku byla znatelně nervózní, při pohledu na podporující publikum se rychle uklidnila. Celá tato nečekaná eskapáda bezpochyby patřila k nejsilnějším momentům večera. Sama Nela měla co dělat, aby zadržela slzy štěstí.
Poslechněte si podcast Headliner CZ.
Hlavní část koncertu Slavíček končil s malým ukulele a perfektním zamilovaným songem Jsi Guapa Chica. Publikum však zdaleka nemělo dost. Při návratu na pódium už byl zpěvák zkušenější a tentokrát se do hlavy nepraštil. Chvíli stál otočený k publiku zády, pak se skokem otočil o 180°, díky fialovému svícení tak na chvíli připomínal power rangera.
Největšího hitu Až po uši se lidi dočkali až po dlouhém skandování a sborem tenhle zamilovaný doják zpívali snad úplně všichni. Spousta diváků, včetně mě, tak z Rock Café odcházela s vyřvanými hlasivkami.
Verdikt: 85%
Přišlo mi to jako velmi sympatické klubové vystoupení. Slavíček si na nic nehrál, vyhnul se přehnaně patetickým proslovům a místo toho vtipkoval a dával publiku najevo svou vděčnost. Působil přirozeně, což je nejdůležitější. Tenhle koncert byl určitě jedním z nejinteraktivnějších, na kterých jsem kdy byl. U skoro každé druhé písničky se „něco“ dělo. Tleskání, dupání, svícení. Ale hlavně zpívání.