Kdo má o Tate McRae alespoň minimální povědomí, toho asi nepřekvapí, že svým sebevědomým vystupováním dokáže v necelých 22 letech konkurovat i ostřílenějším kolegům a kolegyním. Od dětství se věnovala tanci, a tak je v této disciplíně absolutním profíkem. Nezaostává ani pěvecky, tudíž na ní nelze aplikovat možná lehce pejorativní označení „zpívající tanečnice“ nebo „tancující zpěvačka“.
Že jsou ale její koncerty přeci jen o kus víc tanečním vystoupením, dokazuje fakt, že má kapelu složenou jen z bubeníka a kytaristy a dopomáhá si half playbackem, aby se mohla se svými tanečníky naplno ponořit do divokých a svůdných kreací. Snad i proto je často srovnávaná s Britney Spears, pro kterou hrál sexy pohyb také prim. Nechyběla holá a zpocená kůže, pohazování vlasy u tyče nebo proplétání se lešením – celá stage je během turné koncipována jako staveniště a z obou stran jí lemují jeřáby.
Ten half playback by se tedy dal nakonec celkem ospravedlnit. I proto, že se na něj Tate McRae nespoléhala po celou dobu koncertu a během komornější pasáže nechala rozeznít jen svůj zvonivý hlas. Na kulaté plošině, která stála naproti hlavnímu pódiu, zasedla na chvíli i k pianu a zahrála medley svých starších písní. Pěvecké začátky mladé Kanaďanky jsou silně spjaty s YouTube, a právě tohle období chtěla McRae připomenout. Každý úryvek proto doprovodila i vysvětlením, co ji k napsání té či dané skladby motivovalo.
Dynamika tohoto úseku kvůli tomu poněkud haprovala. Podobně vlažné chvíle dopřály publiku i nicneříkající projekce na velké centrální obrazovce, které jednotlivé části koncertu oddělovaly a během nichž se hlavní hvězda převlékala. Měly tedy své opodstatnění, ale celkovému spádu večera spíše ubíraly, než přidávaly. A to je škoda, když Tate McRae tak pracně rozpálila publikum svým vystupováním, protože po každém návratu na pódium musela atmosféru opět vybudovat.
Něco podobného se ale na popových koncertech děje zcela běžně, a tak by se to dalo s přimhouřeným okem přejít. Jako největší slabina se nakonec ukázaly samotné písničky, které občas působí příliš genericky. Najde se mezi nimi i několik tahounů, třeba Exes, Revolving Door, It’s ok I’m ok, Sports Car nebo Greedy. U těchto písní byla cítit i největší angažovanost publika.
Tate McRae nejde upřít pracovitost a zápal. Jestli během koncertu pociťovala vlivem intenzivního tančení únavu, nešla na ní znát. Jako autorka se ale potřebuje ještě vyprofilovat a najít svébytnější zvuk. Vzhledem k jejímu velkému talentu by byla škoda, kdyby jím mrhala na průměrnou tvorbu.
Hodnocení: 60 %
10. 6. 2025, O2 arena, Praha