Billy Barman se SĽUKem spolupracovali již v minulosti, například, když v roce 2018 s kolektivem nahráli verze svých skladeb na album Potichu. České publikum nyní mělo jedinečnou příležitost si toto netradiční spojení vychutnat naživo.
Potěšilo mě, že byla Archa+ zaplněná, i když je nutné dodat, že výraznou část publika tvořila slovenská diaspora žijící v České republice. Stejně jako pokaždé, když o koncertech Billy Barman u nás píšu, musím si i tentokrát postesknout nad tím, že kapela v Česku stále nemá tolik fanoušků, kolik by si zasloužila. To, co dělá, totiž dělá výborně. Pražský koncert byl dalším důkazem, že má tuzemskému publiku rozhodně co nabídnout.
Koncert začal poměrně netradičně. Pódium bylo zahaleno oponou, na které běžel odpočet do začátku vystoupení. Jakmile se dostal ke kýženým 00:00, před plachtu vystoupili oba frontmani kapely Juraj Podmanický s mikrofonem a Jozef Vrabel s ukulele, a v duchu legendárních forbín Voskovce a Wericha, akusticky odehráli první skladbu večera. Teprve poté se dvojice vrátila za oponu, spustila celá kapela a konečně se divákům otevřel pohled na střídmě pojaté pódium. Jednoduchá byla i práce se světy, která ve spojení s absencí okázalých efektů nechávala vyniknout hudbě a emocím. V kombinaci s vánočním kontextem celý koncert působil spíše slavnostně než klubově.
Základ koncertu tvořily převážně písně z posledního alba Galéria duševného zdravia doplněné o nejznámější hity z předchozích nahrávek. Jednotlivé skladby však byly přepracovány tak, aby folklórní vokály nepůsobily jako pouhý ornament, ale jako plnohodnotný nástroj. SĽUK zde nebyl folklórním zpestřením, nýbrž rovnocenným hlasovým partnerem, který skladbám dodával hloubku a emocionální napětí. Jejich hlasová jistota a precizní sborová práce vtiskly známým písním nový rozměr – často emotivnější, místy až kontemplativní. Silnou stránkou koncertu byla práce s dynamikou. Kapela se vyhýbala efektnímu nadužívání sborů a nechávala skladby postupně růst. Ticho a minimalistické pasáže hrály v dramaturgii důležitou roli a umocňovaly vyznění vrcholných momentů, kdy se plný vokální rejstřík sboru opřel do melodických linek Billy Barman. Právě v těchto chvílích koncert fungoval nejsilněji. Ne jako fúze dvou světů, ale jako jeden kompaktní celek. Zároveň bylo zajímavé slyšet, jak písně Billy Barman snesou výrazné aranžérské zásahy, aniž by ztratily svou identitu. V akusticky otevřeném prostoru Archy+ tato citlivě vystavěná dynamika fungovala překvapivě dobře a vrcholy koncertu přicházely postupně, bez okázalých gest, ale s o to silnějším účinkem.
Pražský koncert potvrdil, že největší síla tohoto spojení neleží v efektním kontrastu žánrů, ale v jejich přirozeném soužití. Bylo jasné, že nejde jen o koncertní vystoupení, ale o promyšlenou dramaturgii, která dokáže zaujmout i náročného posluchače. Pokud bych měl koncert shrnout jednou větou, nemohu než konstatovat: „byla to veliká krása“.