První koncert letošního Prague Open Airu se odehrál v Areálu7, kam se festival přesunul z branických Ledáren. Prozatím to vypadá jako skvělé místo i pro následující koncerty, které se v rámci letní série odehrají. Zvuk byl naprosto skvělý, areál je prostorný a pro ty, co nejsou fanoušky koncertů na stání, byly připravené také dvě menší zastřešené tribuny k sezení. Ty sice nebudou součástí všech koncertů, na Dykovi je ale mnoho diváků rádo využilo. Ještě ke zvuku – s jistou nadsázkou se Vojtěch vyjádřil, že jsme se přesunuli do areálu, kde se může hrát stejně potichu jako v Ledárnách, byť jsme si tedy asi o půl decibelu polepšili, mně osobně se zdálo, že akce si změnou polepšila opravdu výrazně a zvuku není co vytknout.
Přestože se jednalo o jediný pražský koncert Vojtěcha Dyka a kapely D.Y.K., koncert nebyl vyprodaný, což byla škoda. Dyk měl ale se svojí kapelou energie na rozdávání, a tu se jim s postupujícím večerem podařilo přenést i na skrovnější publikum, které s nimi ochotně spolupracovalo, a nakonec i tančilo. Vzpomněla jsem si na jeho loňský koncert v O2 aréně, který nebyl příliš konzistentní a nedržel tak úplně pohromadě, včera tomu bylo přesně naopak. Zazněly převážně songy v angličtině z alba D.Y.K., publikum se ale dočkalo i nejnovějších českých singlů, ať už to byla Armáda lásky, Duhömö nebo Kopule.
V hlavě mi utkvěl především fakt a silný pocit, že jsem se ocitla na koncertě kapely a ne jen sólisty. Ze všech sršela neskutečná energie a Vojta dával všem přítomným na stagi opravdu velký prostor. Ať už vokalistům a vokalistkám, kteří si s Vojtou kupříkladu střihli závěr písně You don’t know who I am a cappella. A nebyl to jediný moment, kdy dostali Annamaria d’Almeida, Marta Kloučková a Jakub Vaňas prostor dokázat, že za zpěvákem nezaostávají. Stejně tak jako ostatní muzikanti, kteří se předháněli v barvitých a překvapivých sólech. A nesmíme zapomenout na famózní dechovou sekci!
I díky tomu se zpěvák stihnul během večera třikrát převléct, což možná na takovém koncertě působilo trochu zbytečně, ale proč ne. Jo, bylo vedro. On sám mě opět utvrdil v tom, že je pan zpěvák s nádhernou barvou hlasu a neskutečným rozsahem. Zároveň se po celou dobu vyzýval ke spolupráci publikum, což chvílemi mohlo působit už trochu otravně, ale vlastně to fungovalo. A po chvíli už jsem měla pocit, že je to vážně koncert úplně všech. Když jsem se po hodině a půl rozhlédla kolem, lidé v publikum se smáli, tančili, zpívali a společně s Dykovým darem showmanství a velkou dávkou humoru to bylo příjemné vytržení z reality. Podobné fráze působí jako hrozné klišé, ale někdy je to třeba.
Poté, co se kapela rozloučila skladbou Here I am, zůstal zpěvák na pódiu sám a celý koncert zakončil mantrickou písní Šumavský otčenáš, který v těchto dnech velmi příhodně zakončuje fráze „že všichni lidé na světě mohou žíti v míru“. Po celém koncertu, kdy jste opravdu jak vytržení z reality je tato píseň jakousi očistou, která na závěr všechny zklidní a díky své délce vám dá šanci hluboce se do ní ponořit. Přestože je závěrečná fráze trochu otřepaná, je to minimálně něco, co v dnešních dnech slyšet chcete. Byla to příjemná tečka za příjemným večerem.
Hodnocení: 83 %
Vojtěch Dyk & D.Y.K.
Areál7 Holešovice
17. červen 2025
