To vám byl velmi zajímavý koncert. Vojtěch Dyk zkusil soul zahnutý přes dva rohy. Co to znamená? Soul byl v padesátých a hlavně v šedesátých letech typ výhradně černé hudby, v sedmdesátkách se tak trochu ohnul jiným směrem a vznikl cockerovský blue-eyed soul čili jeho bělošská odrůda. A Dyk tuhle podobu konfrontoval se slovanským jazykovým cítěním. Inu, my od středu Evropy směrem k jihu a východu přece jen tu angličtinu frázujeme trochu jinak a i kdybychom se zbláznili, holt těm černošským hvězdám máme po téhle stránce daleko. Předem je ale třeba říci, že Dyk se s tím popral parádně a potvrdil, že nikdo jiný na české scéně na něj v tomhle ohledu nemá.
Na pódium přišel s mohutnou kapelou. Kromě kytary a rytmické sekce ho doprovodily dvoje klávesy, čtyři dechy a bravurní tříčlenný sbor. Tenhle celek vytvořil za zpěvákem plnou hmotu, která se valila skoro se silou bigbandu. Navíc se Dyk obklopil špičkovými muzikanty, kteří fungovali stejně dobře jako poctiví dělníci celku i jako sólisté. Třeba sóla saxofonisty Michala Žáčka, to byla lahůdka.
Srovnání s bigbandem má svou logiku i v tom, že celá skupina, která si říká D.Y.K. nebo Dyk, je výrazně šmrncnutá pop jazzem a je dobrým zázemím pro vokální kreace, s nimiž Vojta Dyk často přicházel. Jednou byly blíž scatu, jindy vokalíze. Vždycky hravé!
Zhruba osmdesát procent stominutového programu odzpíval Dyk v angličtině, což mu sice u určité části publika, zvyklého na český mudroslovný pop, možná trochu ublížilo, ale v každém případě – až na pár výhrad – mu to dovolovalo frázovat tak, jak se na soulovou hudbu sluší a patří.
Dyk je po technické stránce zpěvák par excelence, ale tentokrát se projevil i jako osoba, schopná komunikovat publikem. To by jako vynikající herec měl, ale tady musel průvodním slovem doplňovat anglický repertoár. Nutno říci, že v posledních měsících autor na koncertě neslyšel tak příjemně formulovaná slova o vzájemném lidském pochopení. Začalo to už recitativem Jsme jedno srdce před začátkem koncertu. Navíc píseň Armáda lásky, protestující proti manipulaci s lidmi, byla jedním z vrcholů celého koncertu. Co je ale nejdůležitější – vůbec to nepůsobilo násilně, nuceně nebo šroubovaně.
Ozdobou koncertu byl zmíněný tříčlenný doprovodný sbor. V žádném případě nepůsobil dojmem narychlo sestavené party. Měl secvičenou i svou vlastní choreografii, která se k Dykově showmanství celkem hodila. Marta Kloučková, Annamária d´Almeida a Jakub Vanas si tu a tamtam i pěvecky zasólovali nebo si dali něco v duetu s Dykem. Dámy se v druhé části koncertu blýskly parádním provedením I´m Every Woman – Whitney Houston by se za to na ně určitě nemračila.
Bylo to docela svěží vystoupení. Bez tradičního občas příliš přeháněného dykovského nadhledu. Kdo umí, ten holt umí. Tady se sešlo na pódiu víc než tucet právě takových.
