Ne, že by nebylo sympatické vidět společně na pódiu rozesmátého bubeníka Paula Cooka, věčně nasraného kytaristu Steva Jonese a původního basáka Glena Matlocka, který sice složil většinu jejích zásadních písní, ale kapela ho slavně vyhodila, protože „měl rád Beatles“. Nikdo jim nemůže odpárat, že jejich Sex Pistols zásadním způsobem změnili hudební historii, potažmo i celou kulturu, společnost a normy toho, co dnes považujeme za normální a běžné.
Jenže to má svoje ale. Aby si člověk jejich koncert mohl užít, musel si odmyslit všechen historický a společenský kontext. Včetně situacionismu, ze kterého kapela vycházela. Smyslem uměleckého a filozofického směru, který vznikl už v 50. letech ve Francii, bylo zbořit nudné, rutinní společenské struktury. Vytvářet spontánní a autentické prožitky tady a teď. A to především za pomoci provokace, ironie, parodie a jiné subverze. Smyslem současných Sex Pistols ale není vzbuzovat pohoršení, natož kohokoliv znejišťovat a cokoliv bořit. Spolek punkových legend chce – podobně jako většina muzikantů jejich věku – přehrát naživo těch pár skladeb, kterými se před padesáti lety proslavil, a nic moc dalšího u toho neřešit.
Cook, Jones a Matlock se o to snaží už dlouho. S bývalým frontmanem Johnny Rottenem jsou ale na nože, takže nejprve před pár lety udělali projekt Generation Sex, kde zpíval Billy Idol a přestože ta kombinace vypadá na papíře dobře, naživo to byl fenomenální průšvih s nulovou chemií, kde nefungovalo doslova vůbec nic.
Spojení s potetovaným zrzounem Frankem Carterem, který má dost zkušeností z hardcorové scény, je oproti tomu z úplně jiného světa. A ukázalo se to i na Rock for People. Právě on držel celou show pohromadě, dokázal vyhecovat zprvu bezradné publikum k moshpitům a dodal „dědkům punku“, kteří kolísají tu v tempu, tu v tónech a akordech, potřebnou energii, aby to nedopadlo dalším fiaskem. Ze začátku koncertu, kdy se Carter publika nevěřícně ptal, zda je opravdu tak unavené, že vůbec nereaguje, to trochu hrozilo.
Když ale Frank Carter seskočil z pódia a vrhnul se za zpěvu Pretty Vacant přímo mezi lidi a sám jeden moshpit vytvořil, povedlo se mu atmosféru zlomit. Publika sice bylo pod hlavním pódiem skromněji než v předchozích dnech, ale brzy na tu hru přistoupilo. Stejně i na to, že se Carter nesnaží imitovat onen geniálně drzý Rottenův „seru na všechno“ výraz, ale písničky zpívá a interpretuje po svém a to o dost jemněji a místy až překvapivě melodicky. Bylo by přeci jen příliš laciné to smáznout jako karaoke. I když pro mnohé to tak asi bylo.
Kdo si ale chtěl prostě s kapelou nostalgicky zahulákat písničky, které psaly historii, v co možná nejpůvodnějším znění, si přišel na své. Škoda jen, že koncert navíc trpěl jistou (ale asi nutnou) rozvleklostí – připomeňme, že Sex Pistols vydali během své krátké kariéry jediné studiové album Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols, jehož stopáž nedosahuje ani 40 minut. A tak škrábali v archivech, kde to šlo aby to dotáhli na předepsanou hodinu dvacet. Frank Carter zpíval i Viciousův sólový kus My Way známý z filmu The Great Rock’n’Roll Swindle. Klasiku No Fun – předělávku od Stooges Iggyho Popa – s kapelou protáhl až do nekonečna představovačkou členů kapely, kterou (v punkovém smyslu opět zcela nepatřičně) dokonce provázelo něco jako pokusy o sóla jednotlivých členů kapely. A v našlapané Anarchy in the UK došlo dokonce i na hecování a rozezpívávání publika. Nutno podotknout, že to nakonec řvalo a řičelo z plných plic a nadšení z nakažlivého klukovského vzdoru.
Přesto ale zbyl pocit zvláštně smířlivého pohledu do minulosti, v níž o něco šlo a teď už je to všem jedno. Přeci, kdyby kapela měla ambici žít v současnosti, musel by alespoň v jednom refrénu hymny God Save The Queen vystřídat královnu král. Jenže proč se s něčím takovým namáhat…
Od Rock for People je skvělé, že přivezli legendu žánru v inkarnaci, o níž se v posledních měsících hlavně díky klubovým koncertům hodně mluvilo. Ukázali tím českým fanouškům kus hudební historie. Koncert Sex Pistols nakonec nebyl žádný průšvih. Ale taky je pravda, že festival měl už řadu mnohem přesvědčivějších headlinerů, než byli tito – jak to říct slušně – poněkud Post Coitum Pistols.