„Někdy i na samotách při všem odhodlání lásce dojde dech,“ uvádí Hmlisto novou píseň, jež vychází z osobní zkušenosti, v níž touha po svobodnějším životě na samotách naráží na každodenní tíhu a pocit, že člověk v partnerství táhne víc, než unese. Veronika Kicková, jež pochází z Karlovarska, ale žije na Slovensku, v něm jde hodně do hloubky, tak jak ji to život na samotě naučil. V rozhovoru představuje novou skladbu a tematické album, které vyjde už za měsíc. Taky hovoří o tom, jaké je to mít kapelu se synem Jánem, který si tentokrát vzal na starost i produkci alba.
Realita života na horských samotách umí být podle vás tvrdá. Vy jste si ji dřív idealizovala?
Upřímně, já ani moc ne, tušila jsem, do čeho jdu. Ale mnoho mých přátel a známých ano. A dnes je idealizace „návratu ke kořenům“ plný internet. Často je pouze naivní, ale často slouží jako živná půda pro konspirace a více či méně nápadné podrývání úplně základních společenských hodnot a důvěry.
V jakých situacích je takový život nejtěžší?
Když pochopíte, že nemůžete nijak pomoct blízkému člověku, že ani život v (téměř) rajské zahradě jeho duševní bolest neléčí.
Vznikaly písničky s touto tématikou, kterou žijete, lehce?
Rozhodně ne. Samoty jsou, na rozdíl od předchozího alba Československá, které bylo dítětem radosti z nových cest a poněkud nadpozemské spolupráce s Petrem Linhartem a jeho úžasnou studiovou kapelou, dítětem totální krize.
Snažila jsem se ze střepů, na které se mi rozbil svět (nejen osobní, ale i ten okolo nás, kdy letité jistoty padají jedna za druhou) slepit mozaiku. A pořádně barevnou.
Ján se odvážně ujal nejen aranžmá, ale i produkce. Neměl za zády žádné jištění, jako minule, žádného zkušeného Pepu Štěpánka, s nímž prostě nejde desku zkazit. Navíc jsem přišla s šíleným nápadem zapojit do nahrávání syrovou lokální hudeckou muziku. Písničky si o to řekly. Stejně jako o to experimentování se zvukem a syntezátory. Ján s tím neměl valnou zkušenost. A přesto se do toho vrhl, takže je to možná víc jeho deska než moje.
Konkrétně písnička Ťažná kobyla vznikala opravdu dlouho – od roku 2015. Proměnilo se za tu dobu nějak vaše vnímání tématu vztahové nerovnováhy, ženské role a deziluze z představy, že návrat na venkov automaticky přinese vnitřní klid?
Proměnila se především moje situace a s ní i píseň. Šuplíková verze z roku 2015 byla bez refrénu, zato měla třetí, poněkud násilně pozitivní sloku o ponravách pochybností, které sežere všemocná slepice, končila dost troufale: „čistou láskou bolesť zahluším“. Do češtiny to nejde úplně přeložit, protože slovo „zahlušiť“ znamená přehlušit, ale zároveň i zabít, navíc dost expresivně... Realita s tím pak za pár let rázně zatočila, sloku jsem škrtla, dopsala refrén, jehož poslední obraz: „prázdna fľaša od kofoly“, se ustálil až po definitivním rozpadu dlouholetého vztahu s manželem.
Jednodušší život nevede automaticky k vnitřnímu klidu, ale spíš k hloubce. S ní si člověk nemusí vědět rady, ale není kam utéct, musíte spolupracovat, abyste přežili, jste se ponořeni do světa toho druhého, i když je plný zoufalství, protože každodenní život vás hodně propojí. A pak se najednou nedokážete nadechnout, vyplavat na hladinu.
Já ty ženské role moc neumím. A všechny ty úvahy o tom, co je mužské a co ženské jdou mimo mě, cítím se být hlavně člověkem jako takovým. Snad jsem při tom byla pro kluky aspoň trochu dobrá máma.
Dneska už tuším, že vnitřní klid je třeba hledat uvnitř a ne na samotách, ty tomu mohou (ale nemusí) trochu pomoct, ale rozhodně nejsou jediná cesta.
Pobavilo mě, že do písně se prý přes vašeho syna Jána Kicka propsal i podprahový vliv black metalu, který často zněl chalupou. To samo o sobě trochu rozbíjí nějakou idealizovanou představu života na horské samotě. Rozuměli jste si hudebně už tehdy, nebo bylo období, kdy jste před hudbou, kterou poslouchal ten druhý, utíkali?
Pokud máte na mysli Jána, tak v jeho podání zvládám jakékoliv vlivy, i třeba hodně tvrdé hudby, ke které přišel přes tatínka, ale přistupoval k ní velmi tvořivě, takže ty hrany a emoce hodně obrousil. Blackmetal je pro mého bývalého muže způsob, jak unést environmentální žal a ztrátu vší naděje a smyslu. Ale Ján tuto temnou a intenzivní životní filozofii naštěstí nesdílí.
Každý sice posloucháme něco jiného, ale zajímáme se vzájemně o své objevy a najdou se i průniky.
Album je i o tom, že způsob života na samotách už mizí. Co z něj bude světu chybět?
Toho je hodně...
Zpomalení, jiné vnímání času, fakt si nestěžuju, že by mi život „utekl“.
Zkušenost trpělivosti, většina prací je namáhavá a monotónní. A je to tak dobře, čistí to hlavu. Když jsem byla po letech navštívit jednu z tet na Zaježové, vrazila mi ve dveřích do ruky hrábě a šátek na hlavu s tím, že si jdeme popovídat. Tři hodiny jsme na slunci obracely seno. Ta vůně a to horko a prach k povídání neodělitelně patřily.
Voda z lesní studánky, ve které žijí žabky a vzácní mloci
Pokora před životem, před tím, co nemůžu ovlivnit. S tím jsem se setkávala hlavně u starých žen, většina byla vdána proti své vůli, většina se stejně do svých mužů nakonec zamilovala, umíraly jim malé děti a ty ženy stejně neztratily chuť do života. I o tom je lidová písnička, kterou jsme nazvali ...sa vydala.
Prvním singlem z desky byl Poetický proteststong proti zatopení osady Čechánky. Je to poprvé, co měla vaše píseň za cíl něco změnit?
Píseň nic moc změnit nemůže, to musí udělat lidi. Ale může se ozvat a povzbudit je. A přitáhnout pozornost k věcem, kterých bychom si jinak nevšimli.
Kauza Čechánky, tedy plánovaná stavba přečerpávací vodní elektrárny na zdroji pitné vody si ji opravdu vyžaduje. V současném suchu a klimatické změně je to totální hazard, ale také indikátor stavu společnosti, zda se dokáže bránit.
Tu osadu znám dlouho, není to žádná romantická idylka, ale reálná krajina se svou pamětí a životem, stále se tam hospodaří, jsou tam ranče, včelí farma, pěstují tam arónie a levanduli, funguje tam družstvo se stády ovcí a krav. Toto všechno chce ministr životního prostředí zaplavit za každou cenu. Ve velkém při tom obchází zákon. Lidé, kterých se to týká se naštěstí umí a mají sílu bránit a dělají to s obrovským nadhledem a slušností, jejich veřejná komunikace včetně správy sociálních sítí je obdivuhodná.
Je to vaše čtvrtá deska. Čeho si na spolupráci se synem nejvíc ceníte?
Lidsky toho, že se nám podařilo překročit roli matky a syna a už dlouho jsme – troufám si říct – přátelé, žije sice s partnerkou daleko, ale potkáváme se při hraní a skládání dost často a je nám spolu dobře.
Hudebně – poslouchat jeho kytaru je čirá radost, někdy si musím na koncertech dávat pozor, abych se nenechala unést a nezapomínala zpívat. Nádherná je i ta harmonická pohotovost ve dvojhlasech, kdy umí okamžitě nasadit jakýkoliv interval, což si velice užívám.