Garbage nikdy nebyli jen nostalgická položka z éry MTV. Už jejich stejnojmenný debut z roku 1995 zněl jako porucha v systému: popové refrény rozstříhané přes zkreslené kytary, triphopové stíny, industriální nervozita a Shirley Manson, která nepůsobila jako zpěvačka před kapelou, ale jako někdo, kdo právě přišel říct nepohodlnou pravdu. Only Happy When It Rains, Stupid Girl nebo Vow z nich udělaly jednu z nejvýraznějších alternativních kapel devadesátých let a druhé album Version 2.0 pak potvrdilo, že tahle sestava umí z chaosu vyrobit dokonale přesný popový mechanismus.
Na rozdíl od mnoha jiných se ale Garbage nezastavili u vlastního mýtu. Shirley Manson, Butch Vig, Duke Erikson a Steve Marker hrají ve stejné sestavě i po více než 30 letech a pořád fungují jako kapela, která se hádá se světem (nikdy nepřistoupila na pravidla mašinérie hudebního průmyslu a kvůli zachování vlastní autonomie odmítala obří šeky) i sama se sebou. Loni vydané osmé studiové album nazvané Let All That We Imagine Be The Light přitom vznikalo v nezvyklých podmínkách. Shirley Manson po zdravotních problémech a operaci kyčle nemohla být s ostatními ve studiu, proto jí pánská část skupiny posílala hudební nápady na dálku. Poslední studiovka tak vznikla z izolace, bolesti a nejistoty. Přitom sází na pozitivno víc než dřív.
Shirley Manson se záměrně rozhodla opustit agresi, která podle ní lidi jen blokuje a staví mezi ně zdi. Místo toho se rozhodla prozkoumat empatii, porozumění a lásku, kterou dnes vidí v mnohem širší, 360stupňové perspektivě než v mládí. Dokazuje to i závěrečná skladba alba The Day That I Met God, kterou zpěvačka složila pod vlivem silných tlumicích léků, když se znovu učila chodit na rehabilitačním pásu, a kterou dnes označuje za svůj nejlepší životní refrén.
Přes chroustání sedativ ale Garbage neztratili nic ze své dravosti a štiplavosti. Ve skladbě Chinese Fire Horse reagují s čirou naštvaností na dotazy novinářů, zda se už nechystají do důchodu. (Mužským členům kapely je v současnosti od 67 do 75 let, dáma v srpnu oslaví šedesátiny.) Manson se v ní přirovnává k mytologickému ohnivému koni, symbolu neposlušnosti a vzdoru, který odmítá ustoupit patriarchálním očekáváním. Jako stárnoucí žena v hudebním průmyslu vidí v prozkoumávání tohoto dosud neprobádaného kulturního území obrovskou příležitost a svobodu.
„Když nedokážeme praktikovat aspoň nějakou naději, jsme ztracení,“ řekla Manson k novým písním. U Garbage to samozřejmě neznamená útěk do útěšného popu. Spíš pokus najít krásu i ve chvíli, kdy se svět tváří jako rozbitý zesilovač.
Pražský koncert tak nebude jen návratem kapely, která v Česku naposledy hrála v roce 2005. Bude to setkání s formací, která má za sebou hlubokou hudební brázdu, ale pořád působí neklidně. A právě v tom je její síla. Garbage (na turné s nimi vystupuje baskytaristka Nicole Fiorentino, bývalá členka kapel The Smashing Pumpkins a Veruca Salt) dnes mohou vedle starých hitů postavit nové skladby bez dojmu muzejního oprášení. Pořád mají zvuk, který se nedá úplně zařadit, a frontwoman, která na pódiu nepůsobí jako ikona z plakátu, ale jako člověk, který publikum nejen hecuje, ale také si to společně s ním přišel užít. A ze zveřejněných videí z dosavadních koncertů tohoto turné je patrné, jak si kapela toho, že se před fanoušky může představit, skutečně váží.