Pusťte si ho a schválně, co ve vás zanechá její záchvat vzteku vyjádřený zvuky, které od lidské bytosti běžně neočekáváme. Vysvětlit co je to inuitský hrdelní zpěv proto musíme, to jinak nejde a také se k tomu dostaneme. Není ale úplně jisté, že se to úplně podaří, takže pojďme využít možnosti Headlineru a nejprve se podívejte na vystoupení Tanyi Tagaq po převzetí nejvyšší kanadské hudební ceny Polaris v roce 2014.
Tak a teď něco málo k tomu, co jste právě viděli. Zpěvačku v nelidském improvizačním rauši, to jste asi poznali a než se zeptáte, jestli takhle běžně chrčí, tak ano, a často ještě hrozivěji, zvlášť, když dojde na ochranu přírody, vraždění a únosy mladých inuitských dívek nebo kanadský systém pěstounské péče. To už vůbec zavrčí jako rozzuřená vlčice: „Dotkněte se mého dítěte a prokousnu vám průdušnici.“
Všechno to kvílení, sténání a tryskání pohlcujícího animismu Tanya Tagaq nevymyslela. Vychází z tradiční inuitské hry katajjaq: kratochvilného souboje, kdy inuitské ženy stojí proti sobě, tváří v tvář, drží se za ramena a sípají jako divoké husy, vymýšlejí si slova, zpívají a trumfují se v nápaditosti. Do chvíle, než se jedna z nich vydá ze všech sil, ztratí ve zvukovém koloritu nebo úlevně rozesměje, a tím prohraje. Tanya Tagag ale přišla na to, že dokáže zastoupit obě; o to víc zní neuvěřitelněji, především v souvislosti s inovačním přístupem k tradici, k jakému se nikdo před ní neodvážil.
„Moje hudba není o dobrovolnosti, jedná se o chemickou reakci na zvuk, bez možnosti se ovládat. Sledovala jsem záznam svého představení a sama měla problém pochopit co vidím, protože co cítím uvnitř je něco úplně jiného. Vždyť já si sama sobě přišla jako monstrum a nedivím se, že spoustu lidí děsím," uklidnila nás už před lety zpěvačka alespoň v tomhle směru, jinak se s námi nepáře a jejím cílem zůstává „zasáhnout naše vnitřnosti“ odkud nově vychází ještě hrozivější protiválečné bručení Tanyi Tagaq. Telepaticky propojené s elektro-rock-experimentální kapelou a v industriální skladbě Foxtrot také se zpěvákem Damianem Abrahamem s kanadské hardcorové kapely Fucked Up. Nemá příliš složitý text: „Foxtrot, Uniform, Charlie, Kilo, Yankee, Oscar, Uniform. You wanna go down with your ship?“
Pro Inuity není mír v Arktidě abstraktním pojmem: ve chvíli, kdy sem vtrhnou léta na nerostné bohatství natěšené světové mocnosti, a nutně po sobě ani nemusejí střílet, jedna z mála zbývajících oblastí planety, kterou dosud řídí Matka příroda – a myslete si o tom co chcete – projde obvyklou civilizační devastací a Inuité, co tu žijí přijdou nadobro o vše: způsob života, tradice, kulturu a identitu. Úplně stačí, jakou paseku tady už napáchaly klimatické změny zprudka zrychlující tání ledu nezvratně měnící prostředí Arktidy. Inuité mají od roku 1999 své autonomní území Nunavut a připomínat těžká příkoří, kterými stejně jako všechny původní kanadské národy prošly je asi zbytečné a s ohledem na to, že nebyli dlouho považováni ani za lidi ke všemu traumatizující. Seznam proměn dnešní inuitské společnosti v kontaktu s civilizací a vnucovaným způsobem života je nekonečný a bohužel mu vévodí extrémní nárůst sebevražd mladých lidí. V truchlivé skladbě When they call proto Tanya Tagaq zpívá: „Vím, jak to to bolí, ale prosím tě, neber si život. Potřebujeme tě tady, abychom přežili. Jen mě pevně obejmi.“
„Nechoďte za mnou a neomlouvejte se, raději s tím něco udělejte,“ řekla držitelka Řádu Kanady před čtyřmi lety všem v hanbě strnulým po poslechu alba Tongues. Moc se toho od té doby nezměnilo, navíc přišel Trump, války a led u ní doma taje ještě rychleji. Nedivme se tedy, že album Saputjiji (Designated protector) znovu spojuje nevšímavost a nevědomost s předzvěstí špatných ne-li katastrofálních časů.
„Země potřebuje ochranu. Lidé potřebují ochranu před kapitalistickým strojem i před sebou samými. Raději budu štítem než mečem. Saputjiji to zvládne,“ řekla Tanya Tagaq.