Obrázek k článku Půlstoletí s Kiss. Na jejich první koncert před padesáti lety nikdo nepřišel
| Jarda Konáš | Foto: Jan Nožička

Půlstoletí s Kiss. Na jejich první koncert před padesáti lety nikdo nepřišel

Půlstoletí s Kiss. Na jejich první koncert před padesáti lety nikdo nepřišel

Znáte ty historky o slavných rockerech, co začínali v klubech pro pár lidí? Kiss jsou přesně ten případ. 30. ledna 1973 měli první koncert. Odehrál se v klubu Popcorn v newyorské čtvrti Queens a téměř nikdo nepřišel.

Koncert zařídil basák Gene Simmons, který převzal manažerské otěže po chlapíkovi, co se s kapelou rozloučil se slovy „tohle je ta největší sračka, jakou jsem kdy slyšel.“ Simmons se pustil do obvolávání newyorských klubů a v Popcornu, později přejmenovaném na Coventry, souhlasili se třemi koncerty po padesáti dolarech honoráře.

„Dali jsme klubu naši fotku,“ vzpomínal Simmons v autobiografii Kiss and Make-Up. „Velmi jasně si pamatuju, jak jsme vyšli před klub, kde tu fotku pověsili do ulice. Ace Frehley vzal fixku a napsal na obrázek naše jméno. Malovat moc neuměl, ale tehdy z toho vzniklo naše logo se dvěma S ve tvaru blesku. Koncertu to nijak nepomohlo, hráli jsme asi pro tři lidi, Peterovu (zakládající člen a bubeník Criss, pozn. red.) ženu Lydii, mou holku Jen a její kamarádku.“

První rok po svém vzniku hráli Kiss v klubu Coventry několikrát. Díky tomu máme na památku tento záznam

Kiss měli od začátku jasno v jedné věci: chtěli být kapelou, jakou předtím nikdo nikdy neviděl. Proto už na prvním koncertu zkoušeli dělat show, i když do jejich legendárních masek to tehdy mělo daleko. Jak Criss vzpomínal ve svém životopise, maminky jim sešily kostýmy z toho, co dům dal. On ten večer odbubnoval v džínových kraťasech, šále a triku s vyšitou pavučinou.

Poslechněme si i vzpomínku Ace Frehleyho, o kterou se podělil ve své knize No Regrets. „Stáli jsme tam vedle sebe s Paulem a Genem, trochu jsme se šťouchali o místo, protože jsme nevěděli, jak se máme hýbat a kam se vůbec postavit. Logicky jsme do sebe občas narazili, propletli si nohy a časem jsme vypadali jak nějaká vícehlavá hardrocková saň. Dneska se té absurditě směju, tuplem když si vzpomenu, že jsem se podíval z pódia do sálu a v publiku nebyla jediná neznámá tvář. Pár lidí z rodiny a naše holky, to bylo všechno. Pro jakoukoliv jinou kapelu by to bylo takové ponížení, že by byla zralá na rozpadnutí. Ale nás se to ani v nejmenším nijak nedotklo.“

Ještě jednou Peter Criss: „Hráli jsme, jako kdyby bylo narváno a mně potom došlo, že tohle je TA kapela. Byl jsem na kluky tak hrdý. Byli jsme od potu úplně durch a odehráli jsme nejlepší koncert našeho života pro čtyři lidi v publiku.“

Na první koncert sice skoro nikdo nepřišel, ale Kiss začali rychle nabírat fanoušky. Za pár měsíců už měli propracovanou show s pliváním ohňů, reflektory i stěnami ze zesilovačů a po roce od prvního koncertu vydali debutovou desku. Hodně skladeb z té éry zůstalo v repertoáru dodnes, takže si i my, až Kiss zase 10. června vystoupí v pražské O2 areně, můžeme trochu z toho půl století starého kouzla užít. I když teď už v plné hale místo prázdného klubu.