Když se v úvodu Where There’s Smoke, There’s Fire ozve první špinavý riff a pár improvizovaných tónů, máte pocit, že jsou The Black Keys zpátky ve formě. Čtrnáctá studiová deska vznikla v době, kdy se Dan Auerbach vyrovnával s rakovinou jícnu svého otce. Studio se stalo bezpečným přístavem, kde se spolu s Patrickem Carneym pokoušeli utopit nejistotu v hluku aparátů. „Nedělali jsme desku. Jen jsme si pro sebe jamovali,“ konstatoval Auerbach a v každém tónu je tenhle přístup slyšet. Jenže v tom je právě ten háček. To, co sloužilo jako psychická vzpruha pro kapelu, pro posluchače bohužel často sklouzává k nostalgickému a nepříliš inspirativnímu průměru.
Duo se sice programově vrací k estetice DIY a syrovosti debutu The Big Come Up z roku 2002, ale tam, kde kdysi vládla mladická drzost, dnes zůstala jen zkušená řemeslná zručnost bez skutečného náboje. Poprvé od roku 2006 si kapela desku sama produkovala i míchala, nahrávalo se naživo v jedné místnosti s minimem úprav. Výsledkem je sice onen žádaný „špinavý“ zvuk, ale chybí mu nezbytná emocionální hloubka, která je pro blues příznačná. Písně o lásce a nenávisti tu jen tak plynou, aniž by posluchače skutečně zasáhly.
V kolekci coververzí od legend jako R. L. Burnside nebo Junior Kimbrough se sice kapele daří držet groove, ale vokální výkon Dana Auerbacha působí až překvapivě neinspirativně. Skladby jsou často delší než originály, což nejvíce bije do očí u závěrečné, sedmiminutové Nobody But You Baby. Ta sice kombinuje Auerbachovy typické vyhrávky s propracovaným zvukem, ale přesto působí nepřesvědčivě a nevýrazně. Stejně tak Fireman Ring the Bell sice instrumentálně šlape, ale chybí jí moment překvapení, který by člověka skutečně strhl.
The Black Keys se na Peaches! dotýkají zvuku, který je v jejich podání důvěrně známý, ale tentokrát v něm není nic svěžího. I tam, kde se snaží o ozvláštnění, jako je funkční využití kláves v Who's Been Foolin' You nebo výrazná foukací harmonika v It's a Dream, zůstává výsledek uvízlý v tlumeném nádechu ořezané intenzity. Album tak působí spíše jako dokument o únavě materiálu než jako triumfální návrat králů garážového blues.
Verdikt: 70%
Peaches! je syrovou, ale hudebně nepřesvědčivou kolekcí, která sice nastavuje zrcadlo kořenům kapely, ale nedokáže je naplnit živou energií a svěžest.