Veškerá překvapení a experimenty se opět konají jen v aranžích, studiových hrátkách a použitých zvucích, jinak vše příjemně plyne v již dávno osvědčených vodách. Pro českého posluchače může být pozoruhodné jen to, že nové album mnohde zní, jako kdyby zpěvačka jamovala s Clarinet Factory. Hostující basklarinetové sexteto Murmuri bychom si totiž s nimi hravě spletli.
Album prý poznamenaly dvě zásadní věci: Jednak to, že začalo vznikat ještě v době lockdownu (autorka se svěřila v rozhovoru pro Guardian, že tolik času ve svém rodišti strávila souvisle bez pauzy naposledy jako teenager) a pak také úmrtím zpěvaččiny matky. Nádhernou a dojemnou skladbu Sorrowful Soil, celou postavenou na sborech a vrstvených hlasech, napsala přímo pro ni. Možná i právě odchod nejmilovanější osoby způsobil, že si tentokrát mezi řadou hostů přizvala na pomoc i dceru a syna. U někoho jiného by to možná mělo za následek větší intimitu hudby, ale zrovna u Björk, jejíž hudba byla intimní a osobní vždycky už to asi víc nejde.
Z výše řečeného skoro až vyplývá, že deska je po letech zas hodně ovlivněná Islandem, jeho personifikovaným chladem a majestátností přírody. I to, že – jak prozradila – chtěla tentokrát hudebně prozkoumávat lásku a smutek, je ze skladeb patrné. I když je jasné, že charakteristické zvuky basklarinetů nebo místy až agresivně do něžných nápěvů vpadající divoký dusot elektronických rytmů –Björk si prý lockdownovou nudu zpestřovala pořádáním malých rave parties, kde se pasovala do pozice DJky – upoutají posluchačovo ucho mnohem více.
Jak už je na jejích albech charakteristické, i tentokrát se od počátku vznáší ve vzduchu atmosféra jakési neidentifikovatelné podivnosti; posluchač je vtahován do fantaskního světa, kde se jedná teatrálně a nic není nemožné. Ne nadarmo i obal působí jak vystřižený z Carollových příběhů o Alence, zkoumající zemi za zrcadlem. Ačkoli tak hudba rozhodně není nijak snadná, a už vůbec ne přítulná a posluchači se podbízející, skoro v každém okamžiku jako by nechybělo pověstné “světlo na konci tunelu”, všudypřítomná naděje a víra. Když Björk například zpívá ve skladbě Mycelia o kořenech hub, je v tom jistě i něco z alegorie samotného života, kde podhoubím jsou právě vzpomínky na dětství a vztahy s rodiči.
Jestliže se na albu Utopia Björk oddávala až téměř euforii, potom, co předcházející Vulnicura naopak provázely deprese z rozpadlého partnerského vztahu, aktuální Fossora je více o vyrovnanosti, smíření se smrtí i osudem matky (Píseň Her Mother´s House je prý o tom, jak se její dospívající dcera odstěhovala, a zanechala ji v domě samotnou). Navzdory fantazii i neobyčejnosti se tak na aktuální nahrávce často vkrádají motivy civilnosti, reality a aspektů života, které potkávají nejen velké umělce, ale i kohokoli jiného.
Desáté album Björk je zkrátka zase znovu vznosné, majestátní a vzývající krásu, ale nabízí i mnoho příležitostí či témat k zamyšlení. Stejně tak je ale opět vědomým vybočením a trochu i útěkem z dnešního konzumního světa populární hudby někam, kde tušíme “vyšší umění” (a to navzdory použitým techno beatům). Dá se tak předpokládat, že nahrávka především osloví bytostné intelektuály, naladěné na podobnou vlnu, popřípadě poslouží jako dočasný útěk od reality a všednodenních problémů. Právě v tu chvíli má ale dar vrátit svými tématy posluchače na pevnou půdu pod nohama.
Verdikt: 86 %
Björk opět dokazuje nejen že, ale hlavně proč patří k výjimečným, inovativním, a proto oslavovaným ikonám historie populární hudby stejně jako namátkou Amy Winehouse nebo David Bowie. A spíš jen tak mimochodem se u toho zvládá posunout i o kousek dál.