Pokud člověk žije představou, že reggae je optimistická hudba, bude překvapen. Nové album citlivě reflektuje momentální neurotický stav světa kolem nás. K písni Není to hřích skupina dokonce natočila klip se záběry ze zničené Ukrajiny. "Není to hřích, zabíjet v obraně. Není to hřích, když život je na hraně," zpívá se tu.
Tuhle píseň si Švihadlo vybralo jako úvodní singl k Něco se láme, ale nutno říci, že na albu najdeme několik melodicky ještě silnějších skladeb. Schopnost napsat a interpretovat silné reggae melodie je totiž nejvýraznějším rysem písní Petra Šturmy a celé kapely. Zatímco typická jamajská hudba akcentuje rytmus nad melodií, tady je to spíš naopak. V tom Švihadlo kráčí ve stopách Boba Marleyho, který jako první pochopil, že cesta k oblibě jeho milované hudby vede přes fúzi s bílou hudební kulturou, jež víc staví na melodii. A Švihadlo se má tentokrát čím chlubit – titulní píseň, Stíny nebo Botafogo jsou vysloveně chytlavé songy s pohodovými melodiemi, které by se dokázaly uplatnit i v rádiích. Fungují na první poslech.
Jenže ta pohoda je rozbíjena texty s neradostnými poselstvími: „Něco se láme/ nemůžu to nechat být/ svět není takovej/ jako by mohl být/ držím se za hlavu/ nemůžu to pochopit“ nebo „Trvá už dlouhý týdny/ cítím jen marnost a zmar/ nebe v pořádku/ ale na zemi bídný/ z života je polotovar“ nebo „Dívám se dolů a svět je v převratu/ už jenom kousek a nebude návratu“. Není to nic veselého, ale to neznamená, že se při tom nedá tančit a poskakovat, jak se na reggae sluší a patří.
Z hlediska reggae jako žánru je Něco se láme spíše představitelem konzervativního proudu, který si dovede hrát s dubovými prvky, s echem a dalšími oblíbenými triky jamajské hudby, ale většinou je k rapu imunní. K jamajské formě rapu, známé jako raggamuffin, se dostává Švihadlo až v závěrečné skladbě Nic neměnit s rapovým vstupem Dr. Karyho. Zajímavý kousek, který by se dal hrát jako ústřední melodie na pohřbech českých rastafariánů: „Čas běží, hodiny, minuty se drolí/ jako míč se pode mnou koulí/ stopy mizí, všechno se mění/no, a my lidi/ mizíme v zapomnění/ přeju si nic neměnit/ přeju si nic neměnit…“
Švihadlo se vedle autorské invence zakládajícího člena Petry Šturmy může pochlubit dobře znějící dechovou sekcí (parádní sólo na trubku v úvodu Stínů stojí opravdu za poslech) a samozřejmě prvotřídní kytarovou prací reggae veterána Jiřího Charypara. Jeho sóla v první a poslední skladbě jsou doslova pastvou pro uši.
Hodnocení: 80%
Verdikt: Pozoruhodná deska plná veselých houpavých rytmů, ale i starostí a smutku v textech. Dokazuje, že naléhavost se dá skloubit s tancem.