Obrázek k článku RECENZE: Ze severské valkýry se Aurora proměnila v královnu parketu
| Michael Švarc | Foto: Universal Music

RECENZE: Ze severské valkýry se Aurora proměnila v královnu parketu

Od subtilního popu se protančila až na parket. Norská zpěvačka Aurora se na svojí nejnovější desce vydala vstříc mnohem popovějšímu zvuku, než jsme od ní dosud mohli slyšet.

I na aktuální nahrávce se jí však podařilo udržet svůj typický rukopis i onu sympatickou excentričnost, jež je nedílnou součástí jejího úspěchu.

Novinka The Gods We Can Touch mohla být další deskou o člověku v materiálním světě, dalším voláním o pomoc matky Země. Místo tepání do lidstva jako takového se však Aurora na novém albu obrací dovnitř, k základním emocím, instinktům a motivacím, které nás ženou vpřed. Dotýká se lásky i toxických vztahů. Z tohoto hlediska je to niterné album, které tolik nesahá k velkým tématům a úderným heslům, přesto zůstává seversky poetické. Oproti tomu jde hudebně o nejvíce přímočarý pop, jaký zpěvačka zatím vytvořila.

Aurora má však schopnost dělat i rádiově přívětivější věci po svém, ve svých hudebních nápadech a kompozicích zůstává výstřední i lehce kýčovitá, avšak způsobem, který neznechutí a nevyvolá frustraci. A zachovat si relevanci a vkusnost i při určité míře bizarnosti rozhodně neumí každý.

Deska The Gods We Can Touch, jenž je inspirovaná antickým božstvem, které bylo pro člověka tak nějak bližší a hmatatelnější, je rozkročená mezi intimnějšími a minimalistickými skladbami, které jsou esencí Aurořiny tvorby, a nefalšovanými tanečními fláky. Je to poměrně překvapivý twist, ačkoli zpěvačka už měla i na svém minulém albu A Different Kind Of Human několik rytmičtějších písní, co rozhýbaly boky. Tentokrát ale tanečnost trochu válcuje subtilnější skladby, které sice vyloženě nehrají druhé housle, ale ani prim.

Cure For Me i Giving In To The Love jsou písně o sebepřijetí a unikátnosti každého z nás, v nichž se zpěvačka nemíní za svou osobnost se všemi jejími nedokonalostmi omlouvat. You Keep Me Crawling či The Innocent mohou být interpretovány jako písně o sexualitě i touze. V A Temporary High nabízí Aurora svůj pohled na osmdesátá léta, je to trochu odpověď na Blinding Lights, avšak s bojovnou vikinskou dikcí.

Zásadní je, že hudebnice tentokrát více inklinuje k organickým nástrojům, elektronika jim pouze sekunduje. Umožňuje jí to být více variabilní, barevnější, více rozkročená mezi různými styly. A i když deska kvůli té zvukové rozháranosti působí trochu nesourodě, funguje od prvního tónu dobře. Je to tím, že si Aurora stále zachovává gros svojí tvorby a jedinečný rukopis. Takže westernová skladba Blood In The Wine tu klidně může fungovat vedle snového a éterického love songu Exist For Love, který zní jako ze starých hollywoodských filmů. Jednotlivé vlivy totiž spojuje jasná vize toho, co posluchačům předložit, a především i jak jim to naservírovat.

Ačkoli se teda Aurora vydala do značně popových vod, zůstává v jádru tou drobnou blondýnkou, která dělá věci po svém. I přes větší přímočarost a chytlavost není otrokyní aktuálních trendů, nepotřebuje se podbízet. Moc dobře ví, že její unikum je právě v tom, jakým způsobem na hudbu nahlíží, a to se nemění ani na aktuální desce.

Aurora - The Gods We Can Touch
Hodnocení: 80 %

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.