Když padne jméno Milan Knížák, každý si představí buď jeho slavnou Broken Music, o níž se trochu přehnaně tvrdívá, že je předchůdcem soudobého DJingu, nebo pověstné zběsilé nahrávky jeho skupiny Aktual, výstižně definované názvem jednoho z jeho písňových cyklů Atentát na kulturu. Album Ženská deska ho představuje jako lyrika v projektu, který formálně připomíná alba dvojice Hapka-Horáček a hudebně osciluje mezi komorně laděným rockem, šansonem a vážnou hudbou.
Dnes pětaosmdesátiletý výtvarník si zkusil písňovou tvorbu už v roce 1991 na albu Obřad hořící mysli, které ovšem v záplavě tehdy chrlených desek nezaslouženě zapadlo. Z průvodního textu alba vyplývá, že slova k 15+1 skladbě vznikala v přibližně stejné době. Je to impresionistická lyrika, reflektující milostné vztahy, přírodou nebo městem inspirované nálady, působící dojmem přechodu podzimu v zimní čas. Není to nijak zázračná poezie, spíš dílo nějakého septimána, ale slova tu jsou povýšena hudbou na cosi nehmatatelně plynoucího mezi nebem a zemí.
Jak už název naznačuje, hlavním zpěvákem tu není Knížák, ale pět žen. Klíčovou osobností alba se stala ze severní Moravy pocházející Lenka Hrůzová. Je nenapodobitelná nejen barvou hlasu a rozsahem, ale i výrazem. Zpívá tak, že v jejím projevu cítíme, že vlastně „čte“ básně. Ne nadarmo se o ní před deseti lety říkalo, že z ní bude nástupkyně Věry Špinarové. Ale tady je to o kus dál - v jejím hlase je samota člověka uprostřed kypící civilizace a když to text vyžaduje, je vzdušně křehká nebo naopak upřímně dravá. Dokáže změnit náladu během jediné sloky.
Proti Lence stojí školený, vznosně operní soprán Pavly Radostové. A z druhé strany ji obklopuje hladivý alt zkušené šansoniérky Nadi Válové. Čtvrtou do party je Victoria Priester, jinak členka tria Tritonus Priest, nejjemnější ze zpěvaček na Knížákově desce. Když se hlasy Victorie, Pavly a Nadi spojí v písni Milostný chorál a zazpívají „Propadám, když nemám tvou vůni na rtech rozetřenou…, zrodí se nejkrásnější okamžiky alba.
Knížák ovšem mluví o pěti zpěvačkách. Tou pátou je v závěrečné, šestnácté písni alba Věra Špinarová, která v roce 1992 nazpívala Knížákovu skladbu Je škoda spát. Tehdejší nahrávka zapadá i nezapadá do ducha desky. Je trochu z jiného světa, ale právě to vytváří zvláštní třešničku na dortu.
Ještě větším zážitkem než originální mix zpěvaček jsou aranžmá doprovodu. Většinu písní doprovází smyčcové kvarteto FAMA Q, někdy dokonce samo, bez dalších nástrojů, jindy doplněné členy současného Aktualu. Nicméně se zdá, že čím je doprovod komornější, tím je dojem ze skladby silnější. V písni Do snů si padám doprovází Victorii Priester jen violoncello, ale pak do skladby vstoupí basová kytara a krása je naplno stvořena. Skoro v každé skladbě je obsažen nějaký takový moment, bez něhož si ji později nedovedete představit. Aranžmá doprovodu jsou tak nejsilnějším prvkem desky. Jednotlivé nástroje mnohdy překračují roli doprovodu a vyrůstají na roveň vokalistek.
Verdikt: 80%
V roce 1990 by Knížákova deska byla průlomem, který by byl nejspíš vypískán, o pětatřicet let později už přichází do už celosvětově existující scény podobné hudby, která je součástí alternativní kultury. V českých poměrech ale sveřepý umělec zůstává se svou Ženskou deskou průkopníkem. Jestliže Knížákovo výtvarné dílo stojí na ostrém rozhraní miluj nebo nenáviď, album Ženská deska staví posluchače do stejné roviny. Nicméně se zdá, že tohle rozhraní není tak nekompromisně ostré.