Film měl premiéru v pražském kině Lucerna a také v Hradci Králové. 12. června bude promítán přímo na festivalu a o den později na ČT Art a v iVysílání.
Je to pohled za oponu, který fascinuje prací s archivními záběry, stejně jako třeba dechberoucími časosběry, které ze vzduchu ukazují, do jakých obřích rozeměrů akce za třicet let dorostla. Dokument je vtipný i dojemný a nabízí zajímavé pohledy do zákulisí. A to nejen do backstage nebo produkce. Vypráví příběhy, které s sebou pořádání festivalu nese. Někdy jsou veselé, jindy těžké. Karolína Lukášková si získala důvěru pořadatelů a ti vše vypráví velmi otevřeně. Výsledek je tak zajímavý nejen pro nadšené příznivce Rock for People, ale věřím, že díky svému zpracování vlastně takřka pro kohokoliv. Karolína Lukášková sama říká, že pro ni je film především příběhem velkého přátelství.
Natočila jste dokumentární film ke třiceti letům festivalu. Hlavní linku tvoří dva, jak říkáte, „srdcaři“ – Michal s Petrem. Co vás na jejich příběhu fascinuje?
Víte, pro mě ten film není ani tak o historii festivalu jako o přátelství Michala s Petrem. Už při psaní scénáře jsem věděla, že nechci jen popisovat historii a vyjmenovávat, kdy a jaké kapely na festivalu hrály. Upřímně řečeno, dokumenty moc nemusím a věděla jsem, že takový film bych si sama nepustila.
Když jsem ale zjistila, že za Rock for People stojí dva kamarádi, kteří na začátku chtěli jen přivézt dobrou hudbu do svého malého města, najednou jsem v tom viděla silný příběh. Dělali to s takovým nadšením a vášní, že jejich projekt postupně vyrostl ve festival světového formátu. Za ty desítky let si společně prošli vrcholy i pády, ale jejich přátelství, láska k hudbě a k lidem přetrvaly. Nikdy je nepřeválcovalo ego. Dodnes z nich cítím neuvěřitelnou pokoru.
Já tomu říkám srdcařství a právě to je pro mě nesmírně inspirativní. A přesně tenhle příběh jsem chtěla vyprávět.
Karolína Lukášková, Petr Fořt a Michal Thomes po premiéře filmu v kině Lucerna diskutovali s diváky. Foto: Attila Zinčák
Podle reakcí nejsem jediná, kdo při sledování snímku několikrát cítil silné dojetí. Jaký je nejsilnější moment pro vás?
Rozhodně moment pracovního rozchodu Michala s Petrem. Je to nejzásadnější kapitola v historii festivalu a zároveň část, o které bylo pro všechny zúčastněné nejtěžší mluvit. Právě proto jsem cítila velkou zodpovědnost při jejím zpracování. Věděla jsem, že jde o velmi osobní téma, které ovlivnilo nejen je samotné, ale i celý festival.
Obecně mě ale nesmírně těší, že film v lidech vyvolává emoce. To bylo od začátku jedno z mých největších přání a zároveň jedna z největších výzev.
Teď při projekcích, když sedím v kině, mnohdy víc než plátno sleduju reakce publika. Poslouchám, kdy se lidé smějí, kdy ztichnou. To jsou pro mě asi ty nejcennější momenty, protože v nich vidím, že se podařilo předat emoce, které jsem do filmu chtěla otisknout.
Jde o váš první film. Co na něm bylo nejtěžší?
Upřímně? Nejtěžší byl samotný vznik filmu.
Festival mě původně oslovil s tím, že by chtěl film mapující třicetiletou historii Rock for People. Kvůli archivům České televize jsem věděla, že projekt musí vzniknout v koprodukci s ČT. Následující rok jsem strávila tím, že jsem zjišťovala, jak celý proces funguje, psala námět, projekt, scénář a vše potřebné vyřizovala. Bylo to pro mě úplně nové a většinu času jsem na to byla sama.
Koprodukce byla schválena pouhé dva týdny před jubilejním 30. ročníkem festivalu, kdy už jsem s ní skoro přestávala počítat. Najednou jsme s mojí kamarádkou a producentkou filmu Monikou Soukup musely během několika dní zajistit kompletní štáb i veškeré zázemí pro natáčení.
Ve stejné době jsem navíc připravovala pořad Rock for People Zblízka, který jsem na festivalu také režírovala. Měla jsem tedy na místě dva štáby – jeden pro pořad a druhý pro film. V jednu chvíli jsem natáčela připravenou scénku s Terezou Rambou na koncertě Marie Rottrové, vzápětí běžela na rozhovor s Horkýže Slíže a pak zase zpátky na další scatche pro pořad.
To bylo bezpochyby nejnáročnější. A zpětně si uvědomuju, že ne každý má ADHD jako já, aby mu takové situace připadaly komfortní.
Významná část dokumentu 30 Ro(c)ků for People vznikla na jubilejním ročníku v roce 2025
Michal s Petrem do toho šli dost otevřeně. Bylo těžké získat jejich důvěru? Tušila jste, že toho prozradí poměrně dost?
Důvěra je pro dokumentaristu naprosto zásadní. Vždycky jde o empatii a určitou chemii mezi režisérem a protagonistou.
A ano, bylo to těžké. Když jsem přišla s nápadem vyprávět příběh jejich přátelství a obchodního partnerství, nesetkala jsem se ani u týmu festivalu, ani u Michala s velkým nadšením. Intimnější témata jsou vždy citlivá a naprosto tomu rozumím. Svěřujete svůj příběh do rukou režisérky a přirozeně máte obavu, jak s vašimi slovy naloží ve střihu a jak je bude interpretovat.
Od začátku jsem se snažila tyto pochyby vnímat a vysvětlovat, že mi jde především o autenticitu a pravdivost. Naštěstí se mi jejich důvěru podařilo získat a velmi si jí vážím.
Jaká byla ta zásadní otázka, kterou jste protagonistům kladla?
Ještě těsně před natáčením na festivalu jsem přemýšlela, jestli by film neměl mít nějakou další vrstvu. Nějakou otázku, kterou si na začátku položí a na konci zodpoví.
Napadlo mě, že v prvních letech měl Rock for People jedinečnou atmosféru právě díky tomu, že šlo o malý rodinný festival pořádaný partou nadšenců. Dnes je to profesionálně organizovaná akce s rozsáhlým týmem a jasnou strukturou. Nevytratilo se s tou profesionalizací něco z původního kouzla? To pověstné „mojo“, které festival kdysi měl?
Tuhle otázku jsem pokládala téměř všem respondentům. A odpovědi byly překvapivě podobné. Toho ducha si festival zachoval, protože ho dodnes dělají srdcaři.
Zakladatelé Rock for People a režisérka filmu si vychutnávají standing ovation po premiéře. Foto: Barbora Kaufmanová
Důležitou roli hraje logicky muzika. Jak těžké bylo vybrat soundtrack?
Hudba je ve filmu naprosto zásadní. Měla pro mě dvě důležité funkce. První byla atmosférická – pomáhala vytvářet náladu jak v odlehčených, tak v emotivních momentech. Zároveň ale fungovala i jako další vypravěčský nástroj.
Slova protagonistů vyprávějí příběh, ale já jsem chtěla do filmu dostat ještě více informací. Proto jsem obraz často doplňovala archivními záběry kapel a koncertů z jednotlivých období. S tím souvisela i hudba, protože v historických pasážích používáme skladby kapel, které na festivalu v daných letech skutečně vystupovaly.
Nastavila jsem si tím poměrně přísná pravidla a někdy bylo složité najít vhodné řešení. Věděla jsem ale, že pro zachování autentické atmosféry to stojí za to.
Na festivalu jste už dřív natáčela každodenní události – Rock for People Zblízka. Co je větší adrenalin? Denní zpravodajství, nebo hodinový dokument?
Jak už jsem zmínila, jeden rok jsem zvládala obojí současně. A to byl opravdu pořádný adrenalin.
Rock for People Zblízka znamenalo natáčet scénky s Terezou Rambou uprostřed šedesátitisícového festivalu. To se s dvouletou tvorbou dokumentárního filmu srovnává jen těžko.
Oba projekty jsou moje srdcovky. Oba jsem vytvořila od začátku a oba jsem si zamilovala. Každý mi dal něco jiného a každý mě profesně posunul. Pokud bych ale měla mluvit čistě o adrenalinu, vítězí dokument. Jeho vznik byl mnohem větší jízda.
Markétu Lukáškovou osudově propojila s festivalem Rock for People kapela Muse.
Na RFP jste poprvé přijela za Muse, jak na vás festival na první návštěvu zapůsobil a jak na ten koncert vzpomínáte?
Tenkrát mi bylo šestnáct a s mojí starší sestrou jsme díky společnému pokojíčku sdílely – nebo možná musely sdílet – i hudební vkus. Pamatuju si, jak jsme si pouštěly Muse a já jejich hudbě úplně propadla. Jednou mi sestra řekla: „Oni letos budou na Rock for People!“ A protože by mě rodiče samotnou na festival nepustili, navrhla, že mě vezme s sebou.
Byl to můj první velký festival a dodnes si na něj živě vzpomínám. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v úplně jiném světě. Najednou jsem viděla, kolik různých stylů oblékání, účesů nebo make-upu může existovat. Pamatuju si, jak jsme se schovávaly před deštěm v růžové pláštěnce nebo seděly na travnatém kopečku a počítaly kluky, kteří šli kolem a se kterými bychom byly ochotné jít na rande.
Když pak konečně přišel očekávaný koncert Muse, byla jsem vlastně trochu zklamaná. Začal asi o čtyřicet minut později, ale skončil přesně na čas. Matthew Bellamy během celého koncertu snad ani nepozdravil publikum a na mě to působilo dojmem, že si ti namyšlení Britové fanoušků neváží ani natolik, aby mezi písničkami řekli pár slov. Na druhou stranu hráli fantasticky a já na ně rozhodně nezanevřela.
Od té doby jsem byla na několika jejich dalších koncertech a pokaždé to byl úplně jiný zážitek. Dodnes jsou mojí nejoblíbenější kapelou, především díky kvalitě své hudby a tomu, s jakou lehkostí dokážou propojovat různé žánry.
A festival samotný? Ten mě tehdy naprosto okouzlil. Odjížděla jsem s pocitem, že se sem musím vracet každý rok. A přesně to jsem pak několik následujících let dělala.