Ne že by se dali dohromady staří kozáci, kteří před čtyřiceti roky přišli s deskou Bioelektrovizia. Banket je nová parta, která pokračuje v zvukové tradici osmdesátkové slovenské legendy, čili v elektropopu.
Pro pamětníka Banketu je to divný pocit, když posloucháte funkovou uměle znějící basu a už dávno nepoužívané barvy kláves z osmdesátek, přičemž Müller už dávno není tím klukem, co býval. Už je dávno jinde – místo novovlnného rockera je z něj svérázný šansoniér. Tohle je na půl cesty. Tak trochu hec. Není to nepříjemné, jen jiné.
Zpěvák uvádí skladbu konstatováním, že jde o „pieseň o dvoch ľuďoch, medzi ktorými ostalo ticho. Ale aj to má svoj rytmus.“ Prostě o marných pokusech partnerů konverzovat vůbec o něčem, o prázdnotě, která je skrytá za vyšumělým vztahem. To je nepochybně vážné téma a Műller ho také vážně podává. Fór je ale v tom, že Tina mu odpovídá jen slovy bla bla bla. Posluchač si totiž najednou uvědomí, že to je všechno, co v písničce zazpívá. Čili vážné, a přesto praštěné.
Klip k písničce se skládá z nápaditých střihů, ale efekt kazí to, že je celý naklíčován do červena, což má možná nějakou logiku, ale po chvilce zbytečně unaví oči.
Bla bla bla je v současné české a slovenské produkci vítanou změnou. Inteligentní písnička, i když lze namítnout, že Müller napsal už řadu lepších songů. Ovšem skladby jako Nahý II se nepíší každý den.