I když nyní takto symbolicky oba světy propojuje, srovnání showbyznysu s cirkusem spíš odmítá: „To jsou úplně jiné světy. V cirkusu nás bylo sedm a jedna manažerka. Všechno jsme si dělali sami. Stavěli jsme šapitó, připravovali scénu, trhali lístky, byli za barem, který jsme sami doplňovali i vypíjeli. Možná tam jsem se naučila nějaké samostatnosti,“ připustila v rozhovoru s Honzou Vedralem, když vydala své druhé album Láska, hlína, rýč. „Když jsem podepsala smlouvu s velkou firmou, vábilo mě, že se o mě někdo postará a potáhne mě, ale zjistila jsem, že nakonec je stejně všechno na mně. Že já jsem stejně ten hlavní iniciátor, co navíc musí mít všechno pod kontrolou,“ vysvětlovala, co ji později stejně opět dovedlo do role nezávislé umělkyně. „Taky mi došlo, že popová hvězda být nechci a ani nemůžu, protože takovou muziku nedělám.“
„Můžete se těšit na písně staré i nové, smutné i veselé, jako vždy plné emocí - ostrých jako nůž vrhače i jemných jako krůčky provazochodkyně,“ zve Rozálie na koncert do prostředí, které pro ni představuje snový a nostalgický svět.
Rozálie v červenci přijala pozvání Honzy Vedrala k diskuzi na Headliner půdě, kde spolu s Lenny, Ludmilou „Dydlou“ Karlíkovou (manažerkou Vypsané fixy) a Kateřinou Žbirkovou hovořily na téma Manažerky a sdílely zkušenosti ze své praxe. Ač je aktuálně Rozálie sama sobě manažerkou, zdůraznila: „Pro mě je tvorba úplný základ. Ale když se povede koncert, ten zážitek ve mně může zůstat třeba rok. Někdy je to víc než album nebo rádio.“ Třeba se to tak povede právě v říjnu v šapitó.